Puivert (okcitánsky Puégvérd) patří mezi plejádu krásných hradů v předhůří Pyrenejí. Dominuje krásnému údolí a o výškových poměrech cosi napoví tento zážitek: Když jsme tu byli poprvé, jeli jsme zadýchanou Felicií do prudkého stoupání ke hradu a pod námi údolím letělo sportovní letadlo.

Hradu nejen vizuálně dominuje donjon. Zde bydleli majitelé hradu. Čím, že je tak zajímavý? Krom rozměrů svým nádherným kamenickým zdobením, ještě se k němu dostaneme.

Stavebníci hradu Puivert patřili k boční větvi rodu Trancevel, hrad byl postaven nejspíš v polovině jedenáctého století, podobně jako nedaleké Foix. Jádrem a nejstarší částí hradu je donjon, který dole vidíte na fotografii vlevo. Vpravo pak vidíte věž chránící bránu, a nahoře pak průčelí hradu s hlavní branou. Hrad patří mezi bojiště křížové výpravy proti katarům. Ani Puivert samozřejmě křižáky nezastavil. Ale vzdoroval statečně a pro křižáky bylo až nepochopitelné, že tak slabě opevněný hrad dokáže tak účinně odolávat jejich skvělému vojsku. A tak se mezi křižáky rozšířila legenda, že na hradbách je mezi obránci osobně přítomen Lucifer. Stejně se však po několikadenním masívním bomardování prakem odhodlali k zdrcujícímu útoku na hradby. Vzali je útokem, na žebříky, na hradby... a ke svému zděšení nalezli prázdný hrad. Nebyl zde vůbec nikdo. Obránci nejspíš vyšpionili, že dojde k útoku a byli si dobře vědomi faktu, že namají šanci tento útok odrazit... a tak uprchli. Nejspíš použili nějakou skrytou branku v zadní části hradu, kdo ví. Ale legendu o Luciferovi to samozřejmě potvrdilo jak mohlo máloco.

Nevím, jestli režisér Polanski znal tuhle legendu, ale na Puivert situoval závěr filmu Devátá brána a kdo jste ho viděl, dojde vám, že Johny Depp tu nemohl potkat nikoho jiného než Lucifera v těle zajímavé dívky.

V průčelí hradu stála hranolová věž s bránou (průjezdem) v přízemí, z obou stran ji chránily dvě válcové flankovací věže. V této věži se odehrávala jedna ze závěrečných dramatických scén filmu Devátá brána.

Pohled branou na hlavní nádvoří.

Dvakrát pohled hlavním nádvořím směrem k hranolové věži s branou.

Za donjonem stál palác se soukromými pokoji majitelů hradu, hospodářské budovy, které pánům z Puivert poskytovaly dokonalý servis, zde byly stáje, ubytování posádky i služebnictva, kuchyně atd. Bohužel tato část hradu je nejhůře zachovalá.

Na fotkách dole vidíme interiér donjonu: Vidíme brilantní stavební a kamenickou práci.

Že by paní z Puivert?

Podívejte na svorník klenby: Jak typické pro Languedok - namísto křížů, korun a jezdeckých portrétů statečných obránců víry s taseným mečem... téměř intimní (manželská?) scéna.

Výhled z donjonu na zadní trakt hradu. V popředí ruiny paláce, kde nejspíš v přízemí byla kuchyně, v prvníma druhém patře soukromé pokoje pánu de Puivert, ve druhém možná podkrovním, patře ubytování služebnictva a části posádky. Vzadu zadní nádvoří, kde byly stáje a sklady, nad nimi v patře další část ubytování posádky.

Hlavní nádvoří viděné z donjonu. V době napadení panství se na toto nádvoří stahovali i s nejnutnějším majetkem, možná i s hospodářskými zvířaty vesničané z údolí. I v době křižáckého vpádu se Puivert změnil v takové miniměstečko.

Model hradu s pokusem o rekonstrukci jeho podoby z doby před vpádem křižáckých vojsk.

Model donjonu s řezem - odshora kaple, slavnostní sál, sklady.

Moje nepříliš povedená a romantická rekonstrukce průčelí hradu. Boční věže možná jakž takž odpovídají. Jistě měly podsebití, jestli měly i podobné zastřešení, nebo byly završeny cimbuřím a plochou střechou, se historici hádají. Hranolová věž ale nejspíš vypadala jinak - nejspíš zde bylo podsebití, ale téměř jistě měla plochou střechu.

Pro leckoho může být tato fotka dalším důvodem k cestě do hor: Pod hradem stojí nejen stejnojmenná vesnice, ale je tu také tento rybník s krásně čistou vodou a kemp, kde můžete bydlet. Doporučuji.

Na následujících dvou fotkách vidíte jeden z důvodů, proč Puivert považovat za výjimečný z celoevropského hlediska a to nejen z pohledu architektury, ale překvapivě i z hlediska hudby. Svorníky klenby slavnostního sálu jsou totiž zdobeny bustami hudebníků s autentickými nástroji z přelomu 12./13. století a to v měřítku 1:1. Jaké bylo nástrojové obsazení dvorních kapel jiných trubadúrú, nevíme, ale o Pánu z Puivert víme, že měl 8 profesionálních hudebníků pokrývajících celé spektrum instrumentária. A protože v Languedoku bylo mnoho mocnějších, bohatších a hudbou proslavenějších rodin, můžeme předpokládat, že taková kapela nebyla nic výjimečného. Tedy v Languedoku. Ve střední Evropě by s nadhledem mohla soutěžit s kapelou císařského dvora - a nejspíš vítězně. Pro informaci hudbymilovný král Václav II., označovaný za minnesangra se pyšnil trojicí profesionálních hudebníků na svém dvoře a podobně na tom byl jeho děd Václav I., který v Praze hostil elitu německého minnesangu.

Busty jsou tak perfektní, že podle nich hodební nástrojaři tvoří kopie středověkých hudebních nástrojů. Ve vesničce pod hradem také v jednom nenápadném domě najdete muzeum středověké hudby occidentu, kde těch nástrojů najdete plné regály - a pokud jde o středověk, pražské hudební muzeum je vyloženě popelkou.

I vy to se svými žáky můžete zažít, budete-li chtít, provedu vás a vaše žáky cestou po svém Languedoku, která vás nebude stát nijak závratnou sumu (autobus + bydlení v kempu). Hrady, horská údolí, jeskyně, středověké vesničky... Připravím pro vás hru, při které se mnozí naučí z dějepisu středověku a zeměpisu západní Evropy víc než za celý rok. Víc informací o cestě najdete zde >>. Stačí se ozvat zde >>.

Pár praktických informací