Ať už si to přiznáváme či nikoli, každý z nás má své životní vzory, ideály. Množné číslo užívám proto, že jich je většinou mnoho. Sami sebe se snažíme přetvářet k podobě těchto ideálů, nebo o tom alespoň sníme.
Své vzory a ideály jsme čerpali ze života, bývají jimi podvědomě naši rodiče, starší sourozenci, dobré vlastnosti se snažíme vsakovat od svých přátel a známých, od hrdinů oblíbených knížek a dnes nám čím dál tím více inspirace poskytují hrdinové filmoví a televizní.
Velmi často opravdu ani nevíme, že se v nás něco jako vzor nebo ideál tvoří, ale je tomu tak: náš mozek totiž projevuje dávku inteligence potřebnou k tomu, že se neučí jen vlastní zkušeností, ale i zkušeností lidí okolo. Vidíme hrdinu filmu, vidíme, za co je obdivován, za co je zatracován, a podvědomě si ukládáme informaci: tento druh chování nám přinese úspěch, tento druh chování nám ho nepřinese.
Největší šanci na to stát se vzorem mají rodiče nebo starší sourozenci – s těmi je totiž dítě nejčastěji, zná podvědomě nejlépe způsoby a modely jejich chování, opakovat tento model je relativně nejsnazší. Ovšem platí to v harmonicky fungující rodině, stejně jako v rodině disharmonické. Kopírovat lze stejně snadno chování ohleduplné, jako chování sobecké, přináší-li to úspěch. Maximální snahou rodičů by mělo být stát se pro děti kladným modelem, vlastním příkladem přesvědčit dítě, že k sobě mají být lidé ohleduplní, mají si pomáhat, že peníze a materiální zisk nemusí nutně být ziskem životním atd. To se ovšem nedá vysvětlit ani přikázat: to je možné jen okoukat.
Často ale nastává jiný stav: rodina je relativně harmonická, zdánlivě je vše v nejlepším pořádku, ovšem její jednotliví členové na sebe nemají čas. Především rodiče nemají čas na své děti. Děti tráví více času mimo domov a mnohem větší význam pro ně má čerpání vzorů zvenčí.
Tím, jak arogantně se do našich domovů dere televize, satelity a video, stoupá vliv pořadů, které se na nich dají zhlédnout. Vzory dětí se stávají televizní hrdinové. Snad by to nemuselo být nic až tak špatného, kdyby jejich profil byl mírně odlišný. Hrdina většiny dnešních filmů je totiž jeden a tentýž: Arogantní, egoistický, přihlouplý kulturista. Nemám nic proti kulturistům, ale... Takový hrdina žije zpravidla pro dost zvláštní věci: pro peníze, pro pomstu, pro vlastní samolibost.
Je obdivován za to, že ve jménu výše uvedených ideálů kosí všemi známými zbraněmi všechny padouchy, kteří mu stojí v cestě. Po řádění, během něhož zničí několik automobilů, postřílí nepřátelskou bandu, dopravního policistu a tři náhodné kolemjdoucí, uloupí ponorku se zlatým pokladem na palubě, pod palbou kulometu nepřátel unese po laně krásnou dceru vrchního v restauraci na střeše mrakodrapu a zmizí s ní kamsi do jižní Ameriky. Je to příběh takříkajíc ze života a následování-hodný. Jak by ne: vždyť získal tunu zlata a poklad perského šáha, který nepřátelská banda zpronevěřila za revoluce proti šáhovi. Mám co dělat, abych nepodlehl přesvědčení, že chci-li přijít k penězům, musím také unést ponorku, potopit letadlo a vykrást přinejmenším samoobsluhu. Cestou vystřílím zásobník na lumpa, který mě při tom přistihne, znásilním rukojmí a z podkroví našeho domu budu vyhrožovat policistům doma vyrobenou vodíkovou pumou. To vše jsem zhlédl ve filmu a dotyční hrdinové z toho vždy vyvázli se zdravou kůží, ctí a bohatstvím.
Pochopitelně: ptákoviny o baronově dceři, kterou coby robě unesli cikáni a která se po letech stane slavnou operní zpěvačkou a dle mateřského znamínka na levém stehně se zcela náhodou dozví od svých starých rodičů, že je jejich univerzální dědičkou... to vše tu bylo už velmi dávno. Hrůza mě obchází však z toho, že tyto filmy geometricky nabírají na brutalitě a stupiditě. Většinou už nejde o červenou knihovnu, ale o řezníkův zlý sen. A čím dál tím častěji se v moci tvůrců tohoto braku ocitají mladší a mladší děti zcela samy: rodiče na ně nemají čas, tak jim pustí video.
Jak zabránit tomu, aby se jim životními vzory nestávali video-zabijáci? Jedině tak, že jim poskytneme vzory silnější, životnější a bližší – těmi vzory se musíme stávat my, dospělí lidé, kteří si pro děti svůj čas najdou.
Ovšem video (neřku-li knížku) můžeme použít i jako zdroj kladného vzoru: Filmy z přírody budou vyvolávat v dětech snahu přiblížit se jejich hrdinům, film o slavných hudebnících vyvolá vlnu zájmu o hru na příslušný nástroj, film glorifikující baseball vyvolá vlnu zájmu o baseball. Přece jen, vliv filmových hrdinů nemusí být až tak děsící, jak jsem líčil na minulé straně; ale nesmíme dítě nechat u sledování filmů (dobrých i špatných) samotné. Je mi jasné, že zakázat dítěti sledovat něco, co považujeme za brak, je někdy těžké, protože by se tím „prostě znemožnilo před ostatními“, ostatně téměř vždy je zákaz tím nejhorším výchovným prostředkem. Nabídněme jim (nikoli přikažme!) něco lepšího a atraktivnějšího. Umožněme jim jejich vlastní tvůrčí aktivitu, která je bude bavit a která jim bude přinášet výsledky.
Znovu se na moment vrátím k filmu: V našem vztahu k násilí je opravdu něco nedobrého. Fyzická láska a sex je běžně považována za cosi nepřístojného (přestože pro většinu dospělých lidí tvoří podstatnou hodnotu), ve jménu toho je filmová produkce, kde se mihne nahé lidské tělo, mládeži nepřístupna, prý by to kazilo jejich mravy. (Raději kazíme jejich dobré mravy výchovou k pokrytectví ve vztahu k sexu.) Naproti tomu jsou v kinech běžně přístupny filmy, kde je předváděna skutečně obscénní brutalita. To mravy nekazí? Tento svůj středověký postoj k morálce, která odsuzuje fyzickou lásku a povoluje násilí, bychom měli co nejrychleji přehodnotit.
Takový filmový vzor by měl být pro dítě dostatečně atraktivní, stejně tak atraktivní musí být i samotný film. Nečekejte, že se dítě přihlásí ke studiím na císaře jen proto, že vidělo film s císařem v hlavní roli. A jako naschvál je napodobení pouličního lupiče a násilníka jednodušší a méně pracné, než napodobit špičkového umělce. Ale lze to. Film může být jedním z několika cílených impulsů.
