Logika není klíčem k tajemství přírody, ale je katalogem věcí v mozku. Logika nenaučí nikoho myslet. Logikou lze zdůvodnit už poznané, nelze jí dospět k objevům. Zkušeností se učíme lépe než logikou. Nikdo se neučí mateřštinu nebo chůzi logikou... větší význam má synkretické pojímání světa, než jeho rozložení analýzou.

H. Seleye

Řeč je nástrojem dorozumění. Řeč je systém kódování scén tak, aby byly v přípustných tolerancích sdělitelné. Pro různé scény se vytváří systém grafických a mimických znaků, které jsou srozumitelné okruhu lidí, jenž daný jazyk ovládá. Tento systém kódování je při vší úctě dost nedokonalý, zranitelný a nepřesný, a tak není divu, že dost často selhává. V momentě selhání je účelné hledat hlubší komunikační kanály, z nichž některé leží na hranici našeho vědomí.

Když jsme si jednotlivé fragmenty v paměti přirovnali k městům a vesnicím a paměťové spoje (operační systém) k síti silnic, která města a vesnice spojuje, je řeč cosi jako dopravní značení. Katalog věcí v paměti, seznam stránek v knize; nikoli věci samotné.

Pojem je jedním z druhů fragmentů, je přiřazen ke scéně a stává se její součástí. Stejně jako katalog obrazárny nebo obchodního domu popisuje obchodní dům nebo obrazárnu pojmy, tak řeč a logika popisují naše myšlenky. Umožňují přenést fragmenty a myšlenky v nějaké toleranci jiným lidem.

V paměti nemáme pojmy samy o sobě, „neutrální“, nepřiřazené žádné scéně nebo obrazu; právě tak bychom těžko hledali scény, které by neměly vůbec žádné propojení alespoň s některými pojmy.

Při vybavení pojmu – např. „pes“, si nezačneme říkat, že jde o obratlovce či psovitou šelmu atd. Máme naprosto konkrétní představu – například vlčáka, který má navíc třeba mokré chlupy, protože prší, který vrčí a je „nebezpečný“, ovšem s vědomím, že může jít o psa úplně jiného. Někdy si vybavíme celé sekvence scén v rychlém sledu za sebou.

Proč se však zabýváme vztahem řeči a myšlení? Dlouho byl preferován názor, že řeč je nástroj myšlení. V extrémní podobě to znamenalo, že myšlení je vlastně tichá řeč. Jenže lidé myslí v pojmech velmi zřídka, některé myšlenky vůbec do pojmů vměstnat ani nelze. Například v USA byly prováděny výzkumy ukazující, že 75% populace nemá vůbec předpoklady pro čistě pojmové myšlení.

Otázky důležitosti logiky a vztahu mezi myšlením a řečí by mohly zůstat jakýmsi akademickým sporem, kdyby nezasahovaly do školství a učení takovým způsobem, jako v našem školství zasahují.

Naše školství vychází totiž právě z předpokladu, že logika a pojmové myšlení jsou alfou i omegou myšlení vůbec. Všechny předměty jsou převerbalizované, učení se omezuje na pojmenování věcí a jevů a schopnost správné reprodukce. Logické myšlení se považuje za jediné přípustné, a to nejen v matematice. Za hlavní předmět číslo jedna mezi předměty bez rozmýšlení je považován jazyk, za ním je matematika.

Velmi často se ve škole setkávám s dětmi, které nemají předpoklady pro verbální pojetí myšlení a učení, nezjišťoval jsem, je-li to oněch 75 % jako v USA, ale rozhodně je jich mnoho, snad polovina. Polovina dětí nemá předpoklady na to, aby uspěla v „hlavních“ předmětech! Důsledkem je frustrace z neúspěšnosti, podcenění vlastních schopností, stresové okamžiky při psaní diktátů apod.

Vzato historicky, jsou sféry mozku ovládající verbální schopnosti – čtení a psaní – sférami nejmladšími, nejkomplikovanějšími a stejně, jako je tomu u složité techniky, nejporuchovějšími. Množství dětí trpících specifickými poruchami učení – dyslexií a dysgrafií – to dokládá. V okamžicích, kdy se verbální komunikační kanály ukáží nezvládnutelně komplikované, což se může stát v podstatě komukoli, je vhodné přejít na nějaký vývojově starší a hlubší komunikační kanál – může jím být mimika, pantomima, ale třeba i manipulace s obrázky, hudba, malba, plastika. Umění je velmi hluboko uloženým a spolehlivým komunikačním kanálem, třebaže racionálně často nezdůvodnitelným. Mnohem záhadnějším a vědě neznámějším je kanál, kterému říkáme šestý smysl; je pravděpodobně zbytkem našeho mnohem staršího a hlubšího živočišného dědictví. Člověk však nemusí vždy vědět, jak a proč něco funguje, aby to uměl správně dělat, dokonce často tomu bývá právě naopak: jakmile začneme hloubat nad procesy řízenými z podvědomí, začneme je dělat chybně.

Nechci, abychom ze školství vymazali logiku a pojmové učení. Jde mi o upozornění na to, že současné školství je zoufale převerbalizované, přičemž většina dětí nemá schopnosti se tomu přizpůsobit.

Řeč umožňuje dorozumění mezi lidmi, a tím značnou měrou přispívá k vývoji, bez řeči bychom si nemohli předávat myšlenky, ovšem řeč není myšlení. Řeč není ani tím nejdůležitějším činitelem při myšlení – myšlenkové operace probíhají na úrovni operačního systému tvořeného sekvencemi scén a pojmy slouží jen k popsání a případně rychlejšímu vyhledání potřebných scén. Pro tvůrčí myšlení je dokonce typické, že probíhá mimo logiku. Přílišná verbalizace umrtvuje tvůrčí potenciál.

A co tedy můžeme udělat pro děti? Snížit tlak na verbalizaci, nepokládat známky z češtiny a matematiky za ty nejdůležitější. Nechat děti myslet tvořivě a nevnucovat jim rozsáhlé katalogy čísel a slov, které jim k ničemu nebudou.

Z knížky Škola hrou (1991)