S pojmem inteligence se dnes všeobecně nakládá v určitém velmi přibližném významu, jakoby šlo o cosi zcela jednoznačného a jistého. Skutečnost je ovšem taková, že inteligence není jednou provždy daná a trvalá vlastnost nebo jedna jednoznačně definovaná – a tedy snadno jednoznačně měřitelná – schopnost.

Že se lidé liší svými schopnostmi počínat si správně v různých situacích a samozřejmě i svými schopnostmi vykonávat některé práce či vyřešit některé úkoly je nesporné a těchto rozdílů si všímali už filosofové starého Řecka. Inteligenci ve smyslu obecné myšlenkové schopnosti začal jako pojem užívat v minulém století filosof a sociolog H. Spencer. Moderní psychologové se souhrnem těchto schopností samozřejmě zabývají také… a stejně samozřejmě neexistuje jednotný názor na definování inteligence.

Pojem inteligence se tradičně obecně používá jako určitý ekvivalent "chytrosti", za inteligentního je považován člověk s vyššími rozumovými schopnostmi, s vyšším rozumovým potenciálem. W. Stern inteligenci definuje jako "všeobecnou schopnost individua vědomě orientovat vlastní myšlení na nové požadavky" říká, že jde o "všeobecnou duchovní schopnost přizpůsobit se novým životním úkolům a podmínkám. Psycholog D. Wechsler, tvůrce dalšího z testů inteligence, říká, že "inteligence je vnitřně členitá a zároveň globální schopnost účelně jednat, rozumně myslet a efektivně se vyrovnat se svým okolím". J. P. Guilford inteligenci definuje jako "schopnost zpracovávat informace", čímž jsou myšleny všechny vjemy. J. Piaget inteligenci definuje jako adaptaci, tedy určitou rovnováhu mezi akomodací a asimilací – tedy "lidsky řečeno" rovnováhu mezi tím, jak se dotyčný přizpůsobí vlivům okolí a tím, jak si okolí přizpůsobí sobě. Inteligence ovšem také může být chápána jako určitá operační bohatost, případně jako – jednoduše řečeno – schopnost učit se.

Ačkoli se zdá pravděpodobné, že rozdíly musí být hmatatelně průkazné, zatím nebyly anatomicky zjištěny (a statisticky ověřeny) anatomické rozdíly mezi mozkem lidí s nízkou a vysokou inteligencí, na jejichž základě by se rozdíl dal vysvětlit. Samozřejmě existují rozdíly v hustotě a členitosti synaptických spojů mezi neurony, ale ty nám neodpovídají na všechny otázky. Nelze tedy obecně konstatovat, že člověk s početnějšími synapsemi bude vždy reagovat "inteligentněji".

Testování inteligence

S testováním inteligence začal v roce 1904 francouzský psycholog Binet. Sestavil sadu třiceti různě obtížných úloh. Jedním z kritérií úloh byla jejich srozumitelnost pro různé lidi bez ohledu na předběžné vzdělání. Testy nechal zpracovat určitému vzorku lidí a jejich výsledky zpracoval statisticky. Podle toho, jaká úspěšnost byla pro testované příslušného věku nejčetnější, určil takzvaný psychický věk. Testovaným s horšími výsledky pak přiřkl nižší psychický věk, než jaký byl jejich fyzický, a naopak. Vznikla určitá škála.

Binetův pokračovatel Stern škálu přepočítal do procentuální úrovně, stručně řečeno stanovil, že člověk, kterému se podle výsledku testu psychický věk kryje s fyzickým, má psychický věk v úrovni 100 % fyzického. Tuto hodnotu nazval inteligenčním kvocientem, zkratkou IQ. Člověk, který je "inteligentnější" než průměrná populace jeho věku a jeho psychický věk je tedy pro ilustraci o 20 % vyšší než fyzický, má podle Sternovy škály IQ = 120.

Binetovo označování vyspělosti se u mentálně postižených dětí používá dodnes (stupně retardace se často vyjadřují tím, jakého psychického věku postižení dosahují); koneckonců sám Binet původně pracoval právě s postiženými dětmi. Stejně tak se ujala a používá škála IQ.

Na tomto grafu vidíte přibližné statistické rozložení intelektových schopností v populaci.

Ptáte se, proč těch výrazně podprůměrných je v populaci víc, tedy proč je křivka deformovaná? Je to tím, že mezi mentálně retardované musíme pořítat nejen ty, kteří se s danými vlohami narodili (oligofrenie), ale i ty, kteří k nim přišli později - třeba následkem úrazu, infekce ap. (demence).

A hned ještě jedno vysvětlení: Testy by správně měly být kalibrovány pravidelně a jejich výsledky by měly vycházet z porovnávání vůči ostatním testovaným. IQ 100 tedy nemůže být nějakou pevnou jednou provždy danou hodnotou, je definované jako statistický průměr. To je na jednu stranu jediné možné řešení, ale i ono má svá úskalí. V ideálním případě by test byl kalibrovaný vůči vzorku testovaných, který zhruba odpovídá přirozenému rozptylu v populaci. Třeba ve Spojených státech tomu tak zhruba je - Američané jsou zvědaví, pojem inteligence tam má (i díky Termanovi, o kterém bude řeč níž) vysokou prestiž a tak se nechá testovat kde kdo (aby si dodal sebevědomí, mohl se chlubit ap.). U nás to tak není. Třeba na testování Mensy chodí už od počátku zcela nesrovnatelný vzorek populace - především vysokoškoláci, vysokoškolští studenti a k tomu všemu hlavně z technických a přírodovědných oborů. Díky tomu se kalibrace mensovních testů u nás velmi posunula, odhadem o 10 - 15 bodů proti kalibraci americké (ta naše je přísnější).

Za první světové války byly ve velkém použity písemné inteligenční testy Lewise Termana ve Spojených státech. Jejich smyslem bylo rozřadit vojáky podle inteligence a přiřadit je podle toho k různě náročné zbrani. V té době se také rozšířil – dnes po měrně všeobecně přijímaný názor, že inteligence patří k nejdůležitějším výkonovým vlastnostem člověka, a že je z největší části vrozená a daná.

Pokud bychom chtěli být důslední, narazili bychom na jeden nedostatek tohoto pojetí. Intelektuální schopnosti se s věkem nevyvíjí lineárně a už vůbec ne trvale. (Mimochodem i proto jsou zavádějící a nesměrodatné výsledky inteligenčních testů u malých dětí.) U části populace se intelektové schopnosti dokonce od určitého věku (obvykle se uvádí kolem třiceti let) začínají snižovat. Přitom samozřejmě záleží na každém jednotlivci: Kdo se udržuje duševně svěží, rád poznává nové věci a věnuje se nějaké duševní činnosti, na tom se zub času může podepisovat velmi nepatrně. U lidí, kteří podlehnou duševní pohodlnosti a zůstanou v objetí určitých životních stereotypů dochází k degradaci schopností mnohem rychleji. Není to jen otázka třeba vzdělání – je to otázka životního přístupu. Z toho důvodu také většina testů inteligence není zcela přesná ani u starších lidí; zjednodušeně by se dalo říci, že zveličují jejich odchylku od průměru.

Testů k měření inteligence postupně vznikla řada. Některé z nich se snažily najít nějaký esenciální faktor, určitý druh úlohy, která by byla schopná bez ohledu na vzdělání, věk a civilizační zkušenost mapovat intelektuální schopnosti člověka. Ch. E. Spearman a po něm P. E. Vernon v první půlce dvacátého století vytvořil teorii schopností (chcete-li inteligence), která jednotlivé schopnosti spojuje do hierarchické struktury, v jejímž vrcholu je takzvaný g faktor, neboli generální faktor, faktor, který je obsažen ve všech jednotlivých schopnostech. Tyto testy se určitou dobu s velkou oblibou používaly – a třeba společnost Mensa je používá dodnes. Během let se však ukázalo, že mají několik podstatných nedostatků. V rozporu s původními představami se ukazuje, že inteligence není oddělitelná od civilizační úrovně a zkušenosti a že vůbec nejde o jednu homogenní schopnost, tím méně o schopnost bezprostředně související s logickým uvažováním. Přestože dobrých výsledků v těchto testech často dosahují i opravdu "chytří" lidé, řada jiných lidí dosahující zcela nesporně vysoké intelektové úrovně dobrých výsledků nedosáhne a na druhou stranu vynikajících výsledků často dosáhnou velmi jednostranní a tedy v životě vlastně velmi neinteligentní lidé.

Malá odbočka: Řada publikací o inteligenci a testech inteligence dnes tvrdí, že testy lze nacvičit a tím zvýšit svou inteligenci. To je naprosto zcestné tvrzení. Zpracovávání testů samozřejmě lze nacvičit a následně při nich dosahovat lepších výsledků, ale touto cestou nedojde ke zvýšení intelektových schopností, ale ke zlepšení dovedností testy zpracovat. Je tak možné třeba lépe uspět u konkurzu, pokud by u něj podobný test byl součástí (od čehož se dnes všeobecně upouští), ale bylo by chybou obelhávat sami sebe. Na druhou stranu tím samozřejmě není dotčen fakt, že hraní si s rébusy, logickými úvahami a hádankami je pro mnoho lidí chytrou a často relaxační činností, která jim pomáhá udržovat duševní svěžest. Pokud Vás tedy podobné aktivity baví, s radostí je provozujte, protože samozřejmě pomáhají udržovat Váš mozek v chodu na vysokých otáčkách, nečekejte od nich ale zlepšení inteligence o 10-20 bodů, jak někteří jejich autoři slibují.

Po těchto zkušenostech vznikly první pokusy o rozčlenění inteligence do několika schopností a měření těchto schopností – faktorů – nezávisle na sobě. Dnes existuje několik testů inteligence, které se skládají z více subtestů, přičemž každý ze subtestů měří jeden z vybraných faktorů. Jako nejsofistikovanější se v tomto ohledu zdá pojetí J. P. Guilforda, který rozpracoval faktorovou analýzu do trojrozměrné struktury 120 faktorů. Jiní psychologové (hlavně R. B. Cattell a D. O. Hebb) zhruba v polovině století dospěli k tomu, že nikdy není možné zjistit přesný díl vloh a díl zkušeností, znalostí a dovedností. Zavedli proto další dva základní faktory inteligence - inteligenci fluenční (víceméně dána biologickou kapacitou mozku) a inteligenci krystalickou (odvíjející se od zkušenosti, vlivu kulturního prostředí ap.). Tímto poznatkem byla také překonána snaha o použití univerzálního testu, který by byl zcela objektivní bez ohledů na kulturní prostředí, odkud pochází testovaný. Testy, které používáme, mají zkrátka vypovídající schopnost, pokud jimi budeme testovat lidi pocházející z našeho, tj. euro-amerického kulturního okruhu. Pokud je užijeme - pro snadnost pochopení řekněme v extrémním případě - pro Křováky, jihoamerické přírodně žijící Indiány ap., jejich vypovídací hodnota se bude zvolna blížit nule.

Výsledky takového testu se samozřejmě také dají nějak zprůměrovat do jednoho výsledku "IQ", na který je většina laiků zvyklá a na jehož výši je zvědavá, ovšem každý takový jednoduchý výsledek zavání svou nesmyslností. Nezapomeňme, že nejstarší testy inteligence nevznikly proto, aby se o sobě a svých možnostech lidé něco dozvěděli, ale aby bylo možné lidi třídit. Vzhledem k tomu, že inteligence je sice kompaktním, ovšem velice plastickým a strukturovaným souhrnem mnoha schopností, považuji takové třídění i měření IQ vyjádřitelné jedním kvantifikovaným výsledkem za zcestné a jen velice orientační. Koneckonců proto je také náš Test struktury schopností rozčleněn do "třírozměrné" faktorové analýzy.

Mapa struktury schopností se v mnohém podobá mapě skutečné krajiny - kdyby se nás někdo ptal Jak vypadá krajina České republiky? a my mu odpověděli 1602, asi by bylo hodně překvapen. Co to je za číslo? My možná odtušíme, že by to mohla být nadmořská výška Sněžky, nejvyšší hory ČR. Budiž, je to informace správná, nicméně na otázku neodpovídá. Ovšem při otázce, jaké má daný člověk schopnosti (jakou má inteligenci) se nepodivíme nad odpovědí 125, přestože je stejně nesmyslná. Inteligence je skutečně velmi komplexní a vlastně není od věci, když někteří psychologové dnes už odmítají mluvit o inteligenci v jednotném čísle a mluví o mnoha inteligencích. Možná to sémanticky lépe vyjadřuje mnohočetnost schopností, jež je tvoří.

Inteligence a dědičnost

Často se o inteligenci také hovoří v souvislosti s její dědičností, například jsem se často dočetl, že inteligence je z 80 % vrozená a ovlivnit můžeme prakticky jen těch zbývajících 20 %. Takový pohled publikoval ještě C. Burt. To je všechno výsledkem řady zjednodušení a nedorozumění. Ta čísla jsou nesmyslná, mimojiné proto, že nikdo zatím nedokázal zpracovat seriózní výzkum, který by na tuto otázku odpovídal. Nějakou dobu býval citován jeden z výzkumů v USA ze šedesátých let, který prokazoval shodu mezi schopnostmi jednovaječných dvojčat vychovaných v odlišném prostředí, jehož výsledky se ovšem v odstupu let ukázaly jako zfalšované a řada ve statistice uváděných dvojčat vůbec neexistovala. Obsáhlý výzkum, který prováděl R. Meili v osmdesátých letech, vedl ke skeptičtějším (nebo možná spíše optimističtějším) závěrům. Korelace inteligence mezi jednovaječnými dvojčaty vychovanými v odlišném prostředí se blížila 0,75 a u ostatních sourozenců jen 0,40. Mezi rodiči a potomky mu pak vycházela v pásmu kolem 0,50. Co to znamená? Laicky řečeno asi tolik, že jako rodič máte velkou pravděpodobnost, že Vaše děti na tom budou intelektově zhruba podobně jako Vy. Nicméně i v případě, že by Váš intelekt byl v pásmu průměru - tj. někde kolem IQ 100 - mohou být Vaše děti extrémně nadané stejně jako slaboduché. Samozřejmě u slaboduchých rodičů budou pravděpodobné vrozené dispozice ke slaboduchosti (podpořené následnou výchovou) a výjimečně inteligentní rodiče budou mít statisticky 50% pravděpodobnost, že jejich děti budou jejich talent sdílet. Těch zbývajících 50 % bude vyhrazenou případům, kdy budou buď méně nebo více nadaní; samozřejmě čím bude rozdíl mezi nimi a jejich rodiči větší, tím méně pravděpodobnosti... Záruku založenou na dědičnosti nemáte stejně žádnou. Chcete-li si však přesto udělat jakousi hrubou představu, spočítejte si průměr IQ obou rodičů a podívejte se na Gaussovu křivku četnosti. Namísto hodnoty IQ 100 si představte hodnotu rodičů a podle tvaru křivky můžete odhadnout, jaké pravděpodobnosti čekají Vaše potomky.

Řekněme, že otec bude mít 115 a matka 125. Průměr tedy bude 120, můžete si zkusit říci, že děti mají 50% naději na IQ v pásmu 110 - 130, 15% naději na IQ 130 - 145 nebo také 95 - 110. Jen 20% je pravděpodobnost, že budou buď ještě nadanější nebo ještě méně nadané. Upřímně řečeno, mám pocit, že žádnou stabilní informaci Vám to stejně nedá, protože - co je mi platné, že statisticky připadá můj případ jen na 2 % populace, když mě se týká... Osobně jsem přesvědčen o tom, že jsou to "hausnumera" už jenom proto, že samotný pojem IQ je podle mě neměřitelný jednou veličinou. Ale o tom bude níže. O 80 % dědičnosti inteligence proto bude většinou mluvit novinář s velice povrchním povědomím o tématu a nikoli psycholog, který se jím zabývá. V první řadě je ovšem možná dobré připomenout si, co psychologové označují pojmem schopnosti:

Schopnosti, vlohy, nadání...

Schopnosti jsou struktury činností, jimiž dotyčný disponuje, které může aktuálně užívat a které rozvinul na základě vloh. Někteří psychologové říkají, že schopnosti jsou komplexem psychických podmínek, které jsou nutné k provádění nějaké činnosti. Problém k tomu všemu je, že vždy je o více či méně složitý komplex činností, v nichž se schopnosti realizují. Téměř vždy mají složku percepční, neboli laicky schopnost vnímat, složku intelektovou, neboli myšlením operovat s informacemi, a složku motorickou - učinit příslušný pohyb, gesto, výraz obličeje, správné napětí hlasivek, koordinace pohybů atd.

Vlohy jsou souhrnem anatomických a fyziologických předpokladů k určitým činnostem. Vlohy jsou vrozené, což zase pro vysvětlení znamená, že jsou dány souhrnem vlivů dědičných a vlivů vývoje v prenatálním období. Vrozené tedy neznamená totéž, co dědičné. K rozvinutí řady vloh ve schopnost navíc nikdy nemusí dojít, záleží na výchově – nejvíce v raném věku – a na dalších okolnostech. Čeština je jazyk bohatý a tak se nám tu pletou další pojmy: Nadání je většinou chápáno jako víceméně synonymum vloh, někdy se jím automaticky myslí vlohy mimořádně vysoké. Stejně tak talent se užívá tu jako synonymum pro vlohy nebo pro schopnosti a nebo jen v zúženém pojetí, jako schopnosti či vlohy mimořádně vysoké.

Stejně tak se samotné schopnosti nikdy nemusí uplatnit a nikdy nemusí dojít k jejich rozvinutí. Schopnost realizovaná strukturou reálně prováděných činností se přetváří v dovednost. Schopnost učit se cizí jazyky není k ničemu, jestliže nenastane příležitost učit se je (například cestou do ciziny, v kurzu apod.) a jestliže není podepřena motivací a vůlí daný jazyk zvládnout. Mohu mít schopnosti učit se jazykům, mohu mít vynikající příležitosti ale pokud nebudu chtít a nebudu ochoten tomu věnovat určité úsilí, je mi schopnost k ničemu. Sebemotivace a vůle se tedy bezprostředně podílí na zhodnocení a realizaci schopností. Pouze součtem těchto několika vlivů se schopnost změní v dovednost, která je reálně využitelná. Proto se nabízí otázka, jestli je vůbec smysluplné zabývat se – třeba při testování – samotnými schopnostmi odděleně od některých charakterových vlastností, pokud tyto přímo podmiňují reálné využití daných schopností. Náš Test osobních a studijních předpokladů na tuto otázku odpovídá, že nikoli a některé osobnostní rysy testuje jakožto nedílnou součást testovaných schopností.

Toto poznání také zpochybňuje pravdivost obecně laicky chápaného pojmu inteligence. Inteligence jako pouhý souhrn schopností ve smyslu psychologickém nedává záruku odpovídajících dovedností nebo třeba pracovních výsledků; nadto je-li testován jen jejich úzký výsek.

Inteligence a pracovní výsledky

Laicky je vysoká inteligence spojována s extrémními pracovními výkony na poli vědeckém nebo někdy i uměleckém. Je samozřejmé, že k významným myšlenkovým pochodům jsou vysoké intelektuální schopnosti podmínkou, ale nejsou jejich zárukou. Jak bylo řečeno výše, bez souhrnu charakterových vlastností se schopnosti nikdy nemusí rozvinout v dovednosti. Především se však často nedoceňuje fakt, že na významných vědeckých objevech zpravidla po delší dobu pracovalo větší množství lidí a ten "poslední" ke své práci využil výsledky práce všech svých předchůdců. Je velmi spekulativní a vlastně nesmyslné dohadovat se, zdalipak měl dotyčný IQ v pásmu extrémního nadání, zatímco jeho předchůdci nikoli.

V běžném životě se však setkáváme často s tím, že testem naměřené IQ neodpovídá nejen pracovním výsledkům, ale ani "chytrosti" (natož moudrosti) chování dotyčného – a to v obou směrech; lidé s naměřeným vysokým IQ se mohou v životě chovat velmi hloupě a jejich pracovní výsledky nemusejí být nijak velké, stejně jako lidé, jimž test naměří průměrné IQ mohou oplývat přirozenou inteligencí a moudrostí a mohou dosahovat obdivuhodných pracovních výsledků.

Jedním z vysvětlení je otázka faktorů inteligence – test může měřit jen velice úzký výsek ze spektra schopností vytvářejících inteligenci a úroveň schopností dotyčného v tomto úzkém výseku se prostě nekryje s převládající úrovní ostatních schopností. Ale ani tak nevysvětlíme vše.

Inteligence a tvořivost

Tvořivost neboli kreativita bývá některými psychology stavěna jako protiklad (komplemetární doplněk) inteligence. Podle myšlenky, že je-li podstatou inteligence schopnost přizpůsobit se okolí, je podstatou tvořivosti schopnost přizpůsobit okolí sobě. Jindy bývá včleněna mezi faktory inteligence, protože tvořivost bezprostředně souvisí se schopností divergentního (laterálního) myšlení. Celou kapitolu jsem tvořivosti a otázkám jejího rozvoje věnoval v knížce Škola pro třetí tisíciletí.

Zajímavý je snad poznatek, že ne každý vysoce inteligentní člověk je vysoce tvůrčí, ale v zásadě každý vysoce tvůrčí člověk je intelektově vysoce nadaný. Proč tomu tak je, je možné vyvodit z celkového konceptu inteligence a souvislosti mezi tvořivostí a divergentním myšlením. Každopádně i v této souvislosti je velice zřetelné, že schopnosti jsou pouze jedním z nutných předpokladů, které však, nejsou-li podpořeny dalšími faktory, mohou přijít zcela vniveč.

Emocionální inteligence