Experiment pro dějepis/zeměpis, optimálně 8.-9. ročník

Potřeba času (1-2) dvouhodiny, podle hloubky, do které chcete jít. Chceme-li mít na práci klid, zajistíme si delší časový prostor v jednom bloku - tři až čtyři vyučovací hodiny.

Příprava: Budeme potřebovat 40 různých barevných papírů nastříhaných na malé kostičky (i nepravidelné) a nasypané do pytlíčků. Příprava zabere asi 1 hodinu, spočívá v nastříhání barevných archů (jaký postup stříhání je nejefektivnější?), přidělení barev pro jednotlivé národy a přidělení národů studentům, a je možné ji zadat předem domů. Budeme-li stříhat ve škole, upozorníme předem žáky na potřebu nůžek. Potřeby: Mapa Evropy 1:5.000.000 (nebo 1:3.000.000), barevné papíry.

Malé intro 

Původně toto téma znělo Stěhování národů, ale to je označení pro celkem dobře ohraničené období dějin; terminus technicus a naše téma se zaměřuje na stěhování mnohem obecnější. Přivedl nás k němu tento zážitek: Na lyžařském výcviku přišel jednoho dne Hugo podrážděn nápisem vedle sjezdovky. Stálo tu: Chraň tento les, je i tvůj. To celé v českém a německém jazyce. Jakpak může být krkonošský les i někoho, jehož mateřštinou je němčina?! Tak přišla řeč na to, jestli mohou Egypčané zbourat pyramidy (když jsou jejich) a jestli ze stejného důvodu mohou Kanaďané místo Niagarských vodopádů zbudovat plavební komoru. I teď se řada přítomných cítila dotčena. Vždyč to přece patří celému lidstvu! Zkrátka považují-li se Češi z titulu příslušnosti k lidské civilizaci za spoluvlastníky pyramid, proč se Němci nesmějí považovat za spoluvlastníky Krkonoš? Diskuse na nějakou chvíli skončila také u toho, že Češi jsou přece Slované, zatímco Němci Germáni. Vím, že to tak snadné není, a proto jsem si připravil experiment, v němž zkusíme vystopovat, jak to vlastně s naší etnicitou je.

Cílem tématu je dovědět se něco o sobě, původu svého národa i o původu ostatních národů. Proto nemá cenu snažit se detailně si zapamatovat nadcházející záplavu informací, nebo si dělat podrobné poznámky. Budeme se tedy snažit zmapovat si, jak je to s etnickým původem jednotlivých národů. Budeme hodně zjednodušovat historické události, kdo si chce přečíst něco přesnějšího a podrobnějšího, bude asi zklamán; lépe bude vzít si k tomu tuto literaturu, ze které tu také čerpám (Petr Hora - Toulky českou minulostí 1, Miroslav Buchvaldek - Dějiny pravěké Evropy, Československé dějiny v datech nebo druhý a třetí díl Světových dějin, které v roce 1962 vydalo z ruského překladu Nakladatelství politické literatury...). Nejde tu totiž ani tak o dějiny jako takové, ale o mísení etnik a jejich stěhování.

Pomůcky

Abychom se v tom vyznali, budeme si vše modelovat na mapě Evropy v měřítku 1:5.000.000. Může být i většího formátu, ale menší rozhodně nikoli. Z barevného papíru si nastříháme jemnou drč (asi 5x5 mm) a dáme do pytlíčků: co barva, to jeden pytlíček, to jeden národ. Z praktického důvodu se budeme snažit velké skupiny národů znázornit různými odstíny jedné barvy (různé germánské kmeny budou např. různě modré papírky). Většinou je praktické mít na každý národ jeden arch barevného papíru. Když se národ »objeví« na naší historické scéně, nasypeme na místě jeho prvního výskytu pytlík s příslušnými barevnými papírky. Přesuny národů budeme modelovat přesouváním hromádek papírků. Samozřejmě, že žádný přesun se nám nepovede dokonale a stěhující se národ za sebou zanechá cestičku papírků jeho barvy. To je velmi autentické - v reálu také vždy část »národa« odešla a část zůstala pohlcena novými příchozími. Přesuny národů necháme realizovat studenty, učitel může sedět zcela mimo kruh žáků, který se utvoří kolem mapy. Národy rozdělíme žákům - čímž každému z žáků přidělíme 1-3 národy, o které budou po celou dobu »pečovat«.

Každý nový bod značí jeden přesun některého národa, je-li tento národ vyznačen tučně, objevuje se na scéně poprvé. Mimoběžné informace, které slouží k zařazení děje do sítě, jsou psány kurzívou. Uvedený text vypráví učitel a je v podstatě doslovnou reprodukcí tématu, který jsem zatím realizoval se třemi různými skupinami studentů (kvarty - analogicky by téma patřilo deváté třídě), nepočítám-li přípravu, zaplnilo téma dvouhodinu velmi svižné a intenzívní práce. Z praktických důvodů není možné nechat práci na příští týden, dokonce ani na hodinu po přestávce, ledaže bychom na přestávku všechny přítomné vyhnali z místnosti, aby svým pohybem nevířili vzduch, který by se stěhujícími národy pěkně zamotal.

Kdo všechno se nám tu objeví a jaké barvy jsme jim přidělili (samozřejmně není nezbytně nutné barvy dodržet):

1. Lid lineární keramiky, lid kulových amfor, lid šňůrové keramiky (kamenných sekeromlatů), lid zvoncových pohárů, Únětická kultura, lid popelnicových polí. Těm jsme při naší práci přidělili šest různých druhů »bílého papíru«. Ve skutečnosti byli docela dobře rozlišeni kvalitou a bělostí těch papírů.

2. Egypčané (Zlaté stránky), Mínojci (hnědá), Řekové (balicí papír), Thrákové (pauzák), Féničané (šedý papír z obalu velkého modrého sešitu v tvrdých deskách), Liguři a megalitická kultura (průhledná fólie), Hispánci a Iberové (šedá matná fólie), Mohylová kultura, Halštatská kultura, Keltové - později se rozpadnou na Brity, Skoty, Iry, Pikty, Walesany, Galy, Bóje, Turecké Galy... - (modré desky z měkkých modrých sešitů), Etruskové (světlounce svítivě modrá), Ilyrové (khaki), Italikové (ostře žlutá), Kimmeriové (světle zelená), Skythové (zelená).

3. Germáni (žluté, oranžové a červené odstíny) Cimbrové, Svébové-Švédové-Švábové-Markomani-Kvádové, Cheruskové, Alemani, Gótové, Langobardi, Sasové, Anglové, Jutové, Vandalové, Burgundi, Frankové, Herulové, Durynkové, Normané, Dánové.

4. Slované (světle zelené odstíny) Východní (Antové), Jižní (Sklavini), Západní (Veneti).

5. Hunové (černá), Chazaři (červenohnědá), Bulhaři (umbra), Avaři (siena), Maďaři (okr), Arabové (černošedá), Turci (světle šedá).

Průběh experimentu

Text, který následuje je brán jako řekněme tahák, podle kterého budeme naše národy (hromádky drti barevného papíru) stěhovat po mapě, je to nezávazné volné povídání provázející experiment, volně přepsaný záznam našeho reálného povídání:

Začneme osídlením Evropy během mezolitu. Tehdy sem totiž začal pronikat zemědělský způsob života, pravděpodobně ze zlatého půlměsíce. V Evropě žilo mnoho různých skupin obyvatel, jejichž etnicitu neumíme určit. Mezi nejstarší památky, podle kterých skupiny obyvatel určujeme, patří keramika, kolem 6. tisíciletí převládá tzv. lineární keramika - rozsypeme je proto po centrální Evropě. (Je to opravdu hodně zjednodušené.)

Eneolit - léta cca 2700-2400. Zemědělství v Evropě je rozšířeno, výnos činí asi 1:10, což je asi 10 - 12 q/ha, 1 rodina potřebuje tedy na své uživení 1 ha. Mimochodem podobné zemědělství fungovalo v Rusku ještě na počátku tohoto století a dodnes jsou na světě země, kde výnosy nejsou ani tak velké. Zemědělci si staví domy 5-7 x 20-45 m velké (samozřejmě bez oken), polozapuštěné. Lidé osídlují kraj do nadmořské výšky 350 m n.m.- výš jsou nižší úrody obilí. V Čechách lid kulových amfor (po centrální Evropě rozsypeme), v Egyptě si Egypčané staví pyramidy (rozsypeme Egypčany), v Egejské oblasti Mínojci budují mocnou mořskou civilizaci (nasypeme na Krétu a ostrovy v Egejském moři), při pobřeží západní Evropy megalitická kultura buduje megalitické památky (nasypeme je podél celého pobřeží Francie, západního pobřeží Španělska, do Nizozemí, Anglie, Walesu, Skotska, Irska a severozápadní Itálie). Egypčané také obchodovali - někteří se utrousli podél severního pobřeží Afriky, do Fénicie a někteří i do Egejské oblasti. Egejci také: obchodovali v celém východním středomoří a cín a měď vozili až z Irska, cestou se stavovali v Africe nebo na hispánském pobřeží, kde obchodovali s Ibery-Hispánci. Všude na svých cestách se tu a tam některý objeví. Téměř totéž platí i pro Féničany. Nasypeme je do Fénicie a tu a tam po celém Středomoří.

2400-2200 Do severní a stř. Evropy probíhá invaze kultury lidí se šňůrovou keramikou / bojovými sekeromlaty. Jižní polovina Evropy je obydlena hlavně kulturou lidu se zvoncovými poháry (jsou to nejspíš potomci stavitelů megalitických památek v západní Evropě. Nasypeme je do jižní a západní Evropy.

2200-1900 do Řecka přicházejí Achájové a Jónové (mykénská kultura). Tedy vlastně první skuteční Řekové.

1900-1500 Starší doba bronzová, v Čechách Únětická kultura

1594 Chetitský král Muršiliš dobývá Babylón 1546 (?) Výbuch Théry, pád Mínojské kultury

1500-1250 Stř. doba bronzová. V centrální Evropě vrcholí Mohylová kultura (prakeltové?) Rozsypeme je hlavně do jižních oblastí Německa, do západní Francie, Švýcarska a také na Moravu.

„U nás je lokalita mohyl nedaleko Slavkova. (Roku 1805 tu Napoleon řídil z malého vršku slavnou bitvu, vršek v sobě ukrýval právě jednu z takových mohyl.)“

1250-700 Ml. doba bronzová, V Čechách tehdy převládal lid popelnicových polí - umístěme je sem.

„V této době v Egyptě vládne jeden z nejslavnějších faraonů - Ramesse II., který s chetitským vládcem Muvattališem po bitvě u Kadeše podpisuje slavnou dohodu o spojenectví a rozdělení sfér vlivu, řečeno moderním jazykem.“

Kolem r. 1200. Do Řecka přicházejí Dórové a po nich další řecké kmeny, Achájové pod náporem nových příchozích většinou odcházejí na ostrovy v Egejské oblasti, kde splývají s Mínojci, a na pobřeží Malé Asie. Možná, že jsou to právě oni, kdo zavinil pád říše Chetitů.

Kolem roku 1000. Do Thrákie přicházejí Thrákové, jejich severní kmeny vstoupily později, za válek s Římany, do dějin jako Dákové.

814 Fénická královna Elissa zakládá obchodní stanici Kartágo. Při koupi pozemku na jeho postavení použila lest: Podle smlouvy koupila kus půdy, který je možné obehnat kůží z jednoho vola - a koupila velmi levně - k velkému překvapení prodávajících to byl pořádný kus území. Jak to udělala, jistě domyslíte (třeba doma).

Starší doba železná. Roku 753 založení Říma - objevují se tu Etruskové žijící v severní Itálii a jejich jižní sousedé - Italikové (Latinové, Umbrové, Samnité...). Mimochodem Etruskové, na rozdíl od Latinů, patrně nejsou »místní«, ale přistěhovalí - podle některých hypotéz jde o potomky Chetitů.

700-400 - stř. Evr. - Halštatské období (nazvané po solných dolech v Halstadtu). Tato kultura patrně vycházela z kultury mohyl (pokrývala stejné území) a patrně se stala východiskem kultury keltské.

„Halštatské kultuře patří Býčí skála u Adamova, objevená r. 1872: byl zde nalezen »velmožův pohřeb«, obsahující vůz, 40 manželek (které byly patrně usmrceny násilím), bronzový poklad, kovářskou dílnu... Velmož od Býčí skály tedy nemohl být nevýznamnou postavou.“

V 7. stol. Evropu postihla invaze Kimmeriů z Malé Asie. Kimmeriové žili na severním pobřeží Malé Asie a patrně dobře znali chetitskou civilizaci. Když se přes Kavkaz a jižní Ukrajinu vydali na vpád do Evropy, měli velkou výhodu: uměli jezdit na koních, uměli dobře zpracovávat železo a nakonec pro Evropu neznamenali jen pustošící vpád, ale také tu místní obyvatelstvo přivedli (neúmyslně) k prudkému pokroku. Nakonec zčásti splynuli s místním obyvatelstvem a z části odešli zpět na východ.

V té době Řekové zakládají kolonie v jižní Itálii, Malé Asii, podél pobřeží Černého Moře, a proto je sem můžeme trošku posypat, stejně jako Kartágince-Féničany na Sicílii a do Hispánie.

„Zajímavé osobnosti žijící v této době: Tháles 625-545 Buddha 563-483, Zaratúšra 599-522, Konfucius 551-479, Sokrates 469-399, 490 Řecko-Perské války (500-449).“

400 - Mladší doba železná. Doba Laténská (Keltská). Keltové (Galové) (na bázi halštatské kultury) zažívají svůj rozkvět. Daří se jim v zemědělství i řemesle, mohou si dovolit větší počet dětí v rodině a to postupně řetězovou reakcí způsobí jejich expanzi do okolí: Vydávají se západně od Alp na jih do Itálie (386 Keltové zpustošili Řím), přes Moravu a podunají do Ilyrie (350 Keltové vedou válku s Ilyry), na Dunaji se střetávají se Skythy a obracejí se na jih do Řecka (297 Keltové zničili Delfskou věštírnu), přeplavili se do Malé Asie, kde se usadili v oblasti zvané dnes po nich - Galata. Skupina Keltů - Kotini - se usazuje na území Slovenska, jiný keltský kmen - Bójové - dal jméno Bohemia českým zemím. Staví tu opevněná hradiště (třeba Závist) a možná, že české megality jsou také jejich dílem. Část Galů - Keltů - se vydává na jihozápad, kde osidlují západní pobřeží Pyrenejského poloostrova (dnešní Portugalsko) francouzské Perigueux a Gaskoňsko. Jiný proud (Britové, Piktové, Irové, Walesané, Skotové) se přeplavuje přes LaManche a zabydluje dnešní britské souostroví. Kde se usadil galský kmen Belgů snad netřeba rozepisovat.

„Mimochodem keltský kmen Volků (Walesanů) se rozpadl na tři skupiny: část Walesanů se usadila na jižní Moravě a část se jich zúčastnila tažení na Balkán, kde založila dnešní Valašsko.“

Vračme se na chvíli k Ligurům a megalitikům. I oni jsou nejspíš zasaženi keltskou expanzí a z části ustupují ze svých původních domovů. Část se jich usazuje na pobřeží dnešního Ligurského moře a část mizí na východě. Je docela pravděpodobné, že když Veneti, postupující později opačným směrem, narazili v polabských nížinách na národ Lugiů, šlo nejspíš právě o Ligury. Ostatně možná i naše lužní lesy jsou pojmenovány po nich a zdejší menhiry nejsou dílem Keltů, ale Lugiů - Ligurů.

Postupně je keltská expanze zastavena: r.225 jsou poraženi Římany v bitvě u Telamonu, r.195 je Římany zničena pevnost v dnešní Bologni... Každopádně Keltové se v tomto období dispergovali téměř do celé Evropy.

Keltskou expanzi nahradila expanze římská. Římané ovládli Apeninský poloostrov a postupně Řecko a další středomořské státy. Po vítězných válkách s Kartágem (364-146) také Kartágo a jeho kolonie. Římany můžeme maličko posypat všude, kde vládnou.

Roku 113 př. Kr. Bójové odrazili nájezd germánských Cimbrů ze severu. Objevují se tedy na scéně noví nepřátelé. Přišli ze severu a Evropou dobře zamíchají.

Když o necelých sto let později Julius Gaius Caesar dobývá Galii (dnešní Francii), jsou Keltové již za zenitem své slávy. Římany můžeme rozprostřít nejen po Galii, ale i do Egypta, který se za Oktaviána Augusta po smrti Kleopatry stal římskou provincií, a do Izraele, který Římané po dlouhých válkách ovládli také.

Temné hordy Germánů se však již valí Teutonským lesem. Bójové v českých zemích jsou postupně pohlceni dalšími a dalšími vlnami Germánů.

PŘELOM LETOPOČTU

Markomané (ovládali i Kvády a další kmeny) osídlili České země. Markomané patřili k velké skupině germánských kmenů, kteří se nazývali Svébové. Přitáhli do našich zemí přes Polsko z jižního Švédska a jejich část usedlá ve Švédsku ostatně dala švédsku i jméno. Jiná část tohoto kmenu se později usadila ve středním Německu a známe je jako Šváby.

„Roku 9 zničili Svébové, Markomané a Cheruskové v Teutonském lese Varovy legie. Využili prostředí, které dobře vyhovovalo jejich vedení boje a zcela znemožnilo klasické vojenské manévry Římanů - lesa - a také vlhkého počasí, ve kterém římským lučištníkům vypověděly luky poslušnost. Mezi Germány bojovali i mytičtí Berserkři, což byli částečně bojovníci, částečně mágové a snad bychom je mohli přirovnat třeba k Templářům. Připravovali se ke svému umění daleko na severu, do boje chodili polonazí, proti Římanům měli doslova hrozivé vysoké postavy, byli zrzaví a chlupatí. Před bojem se drogami a koncentrací uváděli do tranzu, necítili bolest a na nepřítele se vrhali s vyceněnými zuby jako nezastavitelná lavina. Šel z nich a z jejich velkých seker strach.“ „Tak velký, že když chtěl Augustus zformovat posily, které by mohl odeslat na severní hranici, musel přistoupit k veřejným popravám »branců«, kteří odmítli jít do boje s Germány, protože jej tak jak tak považovali za jistou smrt.“

„Každopádně zkáza severních legií znamenala pro Řím katastrofu. Obrat ve vztahu ke Germánům. Od této chvíle to již nejsou Římané, kdo dobývá svět a diktuje podmínky. Od této chvíle se Římané jen usilovně snaží udržet hranici s Germány. Ještě něco je důležité: z této doby známe prvního vládce na našem území jménem: Byl jím Markomanský »král« Morobud, který mocnému kmenovému svazu vládl.“

„Po zdrcení římských legií vypukl v táboře Germánů rozkol, pro Morobuda skončil vyhnanstvím v Římě (!), kde byl přijat jako uznávaný válečník, a když se později vrátil do čela Markomanů, byl to již římský spojenec, který byl pro Římany zárukou bezpečnosti severní hranice.“

Ze severu však postupují další vlny Germánů: z ostrova Góta na Baltu přicházejí Gótové. Převalili se Německem a Polskem a vyvíjejí tlak na Germány již usazené podél římské hranice - ti žádají usídlení uvnitř Římské říše, poté, co jim není vyhověno, berou hranici útokem.

Roku 121 Markomané - Kvádové - Langobardi (ti také přišli odněkud ze Skandinávie přes Polsko) prorážejí sev. hranici Říma - Marcus Aurelius buduje pod tlakem jejich postupu novou hranici na Dunaji.

2.stol. Gótové přecházejí přes Polsko na jihovýchod

Podstatná část Svébů odchází na západ, někteří zůstávají ve středním Německu (dnešní Švábsko), další táhnou přes Galii na Pyrenejský poloostrov.

260 Alemani se po cestě ze severu usazují mezi Rýnem a Dunajem. Tento germánský kmen později dá jméno všem Germánům ve francouzštině.

Ze severu přicházejí Burgundi na Vislu.

3. století Vandalové přecházejí České země z Polska a táhnou přes jižní Německo do Francie.

Frankové rozšiřují svá panství v dnešním Nizozemí. Možná, že patří k těm Germánským kmenům, které nepřišly ze Skandinávie, ale pocházejí ze severního pobřeží Evropy. Možná, že jsou to potomci lidu se šňůrovou keramikou/kamennými sekeromlaty. Kdo ví.

Gótové došli do Panonie, zde se rozdělili - část (odteďka Ostrogóti, východní Góti) na Krym, část (západní Góti, Visigóti) do dnešního Rumunska.

Burgundi jsou tlačeni od Visly na jih do Švýcarska a jižní Francie. Zde se usadí a pojmenují proslulý vinařský kraj - Burgundsko.

„Možná se teď ptáte, odkud se bere ten strašný nápor Germánů, kteří se v obrovském množství a početnými proudy valí ze severu do Evropy. Důvodů toho je víc. První je podobný, jaký jsme zažili již u Keltů, řetězovou reakcí se jich rodilo mnohem víc, než jejich domovina mohla uživit. Možností byla buď zvýšená produktivita (jaká dlouhou dobu udržovala Kelty), nebo expanze. Germáni nebyli tak vyspělí jako Keltové, a proto mohli jen expandovat. Druhý důvod, který posiloval nutnost expanze, bylo zhoršování podmínek v severní Evropě. Postupné oteplování bylo provázeno táním ledovců a zvyšováním hladiny. Pole obdělávaná předky Germánů se měnila ve vřesoviště a močály, nepomohly ani na kůlech vystavěné vurty, které měly domy a pole ochránit. A konečně - byla tu velká vábnička teplého podnebí na jihu a bohatých měst, která se nabízela k vydrancování. Germáni postupně ukázali, že to byl velmi silný motiv.“

Roku 375 přicházejí Hunové z mongolských stepí. Jsou špinaví, suroví, výborní jezdci na koních (na koních jedí, spí i konají válečné rady), výborní lučištníci. Mají za sebou již své: poté, co pomuchlali severní čínskou hranici, vzali útokem Tibet a v Indii smetli říši Guptů. Mongolská step na západ zkrátka vrhla zlého džina. Jde z nich strach a i rozhodně otrlí Ostrogóti raději prchají. Kam? Do bezpečí, na západ. Tak začíná jejich pouč uherskou nížinou, Panonií a do severní Itálie. Cestou strhávají i Visigóty a další kmeny, které také netouží dostat se s Huny do křížku.

Roku 400 jsou již Hunové v Uherské nížině.

429 germánští Vandalové přecházejí Pyrenejský poloostrov a přes Gibraltarskou úžinu zamířili do severní Afriky, a po jejím pobřeží na východ, až našli Kartágo, kde se usazují.

433 Attila, Bič boží, v čele Hunů. Pod jeho velením nájezd Hunů na Evropu nabírá nejhrozivější podobu. Z Uherské nížiny vzali útokem Itálii, kterou vyplenili, Řím jim raději zaplatil tučné výpalné, aby se uchránil. Ohrožovali severní hranice Byzance a přes české a rakouské území se valili na západ. Snad bychom v jejich nájezdu mohli najít něco pozitivního: Strach z Hunů dokázal sjednotit mnohé dosavadní nepřátele.

Rok 451: Hunové byli poraženi na Kataluánských polích v Panonii od spojené armády Římanů, Visigótů a Franků. Historici považují tuto bitvu za jednu z největších ve starověku a jednu z největších, jaké Římané svedli. Podle některých historiků válčilo na obou stranách po půlmilionu vojáků a počtem válčících i padlých tak bitva předčí i mnohé velké bitvy poslední světové války.

„Porážka byla pro Huny tak strašná, že v jednu chvíli Attila dokonce uvažoval o tom, že se raději upálí, než by padl do rukou nepřítele. Ale neupálil se, s částí hunských jezdců se mu podařilo prchnout do tábora na východě Evropy (Snad kolem Komárna, snad v Dunajské deltě v dnešním Rumunsku...). Ale pustošivé řádění Hunů v Evropě bylo ukončeno.

451 Visigóti po dohodě s Franky vyklízejí dnešní Francii a postupují na jih, na Pyrenejský poloostrov, kde zakládají své království. Mimo sféru visigótské vlády zůstalo jen Asturijské království na severozápadním cípečku poloostrova a Baskové v Pyrenejích.

Roku 453 zemřel Attila. Podle některých zdrojů jej zabila souložnice unesená odkudsi ze západu, podle jiných dostal infarkt (mrtvici?) po vypití nadměrné dávky alkoholu. Hunové se po jeho smrti sebrali a odtáhli na východ, do stepí na severním pobřeží Černého moře a severního podkavkazí.

455 Vandalové ze svého afrického království podnikli nájezd na Itálii a vyplenili Řím. Počínali si při tom tak, že označení vandal dodnes znamená to, co znamená. Na jejich obranu je ovšem třeba říci, že jiní nájezdníci si nepočínali tehdy lépe.

Roku 476 došlo k roztržce mezi germánskými žoldnéři a stínovým císařem Říma - senátorem Orestem. Germáni po senátoru Orestovi žádali přidělení pozemků a Orestes nepoučen chybami svých předchůdců odmítl. Byl zabit a náčelník germánských Skirů Odoakar sesadil posledního císaře Romula a sám se nechal provolat vládcem. Tak definitivně zanikla říše západořímská. Ovšem tehdy si toho ve víru událostí lidé ani příliš nevšimli.

Roku 493 převzali moc nad Itálií Ostrogóti (v letech 493-555 v Itálii měli své království).

„Samozřejmě nikoli hladce a po dobrém, přišli sem vedeni svým »králem« Theodorichem z dnešního Chorvatska na výzvu byzantského císaře Zenona. Ten se totiž - celkem logicky -z titulu východořímského císaře považoval za legitimního dědice císařské hodnosti západřímské a již spřádal plány na to, jak pomocí Ostrogótů dobude Itálii a z Byzance znovuobnoví kdysi rozlehlou říši římskou. Což dokonce nebylo zcela nereálné, Byzanc platila za přední evropskou velmoc a mnoho lidí by to považovalo za zcela logické...“

„Theodorich s Ostrogóty tedy napadl Itálii a Odoakara oblehli ve městě Ravenně, když ho po dlouhém obléhání přemluvil k ještě delším vyjednáváním, zdálo se, že najdou kompromis. Naivní - Theodorich svého Odoakara zabil při oslavné hostině. Poté založil v Itálii království Otrogótů s hlavním městem právě v Ravenně. „

„Ani za Ostrogótů si možná obyčejný Ital nevšiml velkých změn, Theodorich ponechal, pokud bylo možné, fungovat starý státní systém a vládl poměrně rozumným způsobem. Očekávání Zenona, že se stane loutkou v rukou byzantského císaře ovšem hrubě nesplnil. „

481 se vládcem germánských Franků stává Chlodvík - (vládl do roku 511), roku 486 porazil římské místodržící v Galii a Frankové pod jeho vedením své panství rozšířili na většinu území dnešní Francie (jíž dali jméno).

V. a VI. stol. - Nastává další obrovská expanze do centrální Evropy: Expanze Slovanů z jejich pravlasti přibližně na území dnešního Běloruska. (Jejich původ také není tak jednoznačný, mezi předky Slovanů jsou lidé se šňůrovou keramikou/kamennými sekeromlaty, Sarmaté, Skythové, lidé zarubiněcké kultury... ale to teď prostě přehlédneme. Máme prostě Slovany.) Jsou dobří zemědělci a jejich expanzi opět způsobila nejspíš řetězová reakce v nárustu populace, kterou v určitém zlomovém bodě již původní domovská země nebyla schopna uživit. Jdou ve třech hlavních proudech: - na severovýchod - Antové - na Balkán a potom od jihu zase do Panonie a Rakouska - Sklavini - na západ přes Polsko do Čech a Polabí kmenový svaz Venetů.

Veneti se kolem Labe mísí s kmeny Lugiů (potomky Ligurů?) a obsazují rozsáhlé území na západě ohraničené zhruba Labem, na jihu Dunajem (pův. jméno Hamburku zní Bamboř a Lübecku Ljubky...). Sklavini ovládali Balkán až k hranicím Byzance (jejich jižní kmeny uznaly svrchovanost Byzance) a na severu pronikli do přes Srbsko, Chorvatsko, Rakousko až na Moravu, kde se smísili s Venety. Antové obsadili a ovládli rozsáhlé území dnešní Ukrajiny (kde se smísili se Skythy) a Ruska. Jejich jižní kmeny strhli s sebou svého času Hunové.

Anglie byla po opuštění Římany napadena Germány: z Jutského poloostrova sem přišli Anglové a Jutové, z oblasti mezi Labem a Rýnem část Sasů. Část Jutů, která zůstala na Jutském poloostrově, tomuto dala jméno.

Keltští Britové z části podlehli, zčásti se vydali do Bretaně (Bretaň je v jejich jazyce totéž co Británie), Skotové a Walesané, Irové a Piktové se udrželi poté, co uznali anglosaskou nadvládu.

Kolem roku 500 přicházejí západní Slované do Čech a Polabí a Markomané odcházejí do Bavorska (Bavoři?).

Do Dolního Rakouska přicházejí ze západu Langobardi a střetávají se tu s Heruly.

Poražení Herulové r. 512 táhnou skrz České země do Skandinávie a v Českých zemích jsou již zabydlení Slované.

507 pokřtění Frankové porážejí Visigóty a zatlačují je definitivně za Pyreneje.

531 Durynkové žijící na západ od Českých zemí jsou podrobeni Franky, stejný osud stihl i Burgundy.

537 zemřel na svém Bretaňském hradišti galský král Artuš, známý z legend.

533 Byzantinci ničí stát Vandalů v Africe.

555 Byzantinci ničí říši Ostrogótů v Itálii - dochází ke krvavé gótské válce. Císař Justinián stále ještě neopustil myšlenku svého předchůdce obnovit říši římskou. Ostrogóti po tomto neúspěchu odcházejí k Pyrenejím.

558 ze střední Asie do oblasti severně od Kavkazu přicházejí Avaři vypuzení Turky. Na Evropu z východu míří další nájezdníci.

563,7 přes území Langobardů podnikají Avaři tažení na Franckou říši. Dočasně byli dokonce spojenci s Langobardy. Avaři útočí na Byzanc a z Uherské nížiny přes Rakousko na Franckou říši. Vlastně docela podobně jako před nimi Hunové.

Později se Langobardi zalekli jejich moci a uprchli do severní Itálie, kterou ovládli a založili tu své království (Lombardie). Sen byzantského císaře Justiniána o znovuobnovení jednotné říše římské se zhroutil.

623 - 59 Francký kupec Sámo porazil Avary i Franky (631). Ani Avaři však nezmizeli z Evropy úplně, část jich odešla na východ a velká část zůstala smíšena s ostatním obyvatelstvem.

„Mimochodem Avary dnes najdete na severních svazích Kavkazu, jižně od Čečenska a východně od Osetie.“

622 Mohamed utíká do vyhnanství, o pár let později se postaví do čela Arabů a jako zakladatel nového náboženství - islámu pošle arabská vojska dobýt svět. Za krátko se objeví u hranic Byzance i na Gibraltaru. 626 Herakleitos odvrátil útok Avarů od Konstantinopole.

V pohybu jsou také černomořské stepi. V množství různých kmenů a národů, mezi nimiž dominují zbytky Hunů, přebírá moc kmen Bulharů a začíná tu budovat své panství. Víme o nich, že byli po nějaký čas spojenci Byzantské říše a čile s nimi i obchodovali.

Východně od Bulharů se nyní objevují Chazaři - jejich příbuzní a podnikají na Bulhary nájezdy, které vedou Bulhary k odchodu. Polovina Bulharů zamířila severovýchodně do Povolží, druhá polovina, vedená chánem Ašparuchem, zamířila na jihozápad, na Balkán.

Roku 681 se usazují Bulhaři na Balkáně, mísí se se zdejším obyvatelstvem, přijímají jeho (slovanský) jazyk a ti naopak přijímají název Bulhaři. Noví Bulhaři však nedostali nic zadarmo - museli vybojovat vítěznou válku s Byzantským císařem Konstantinem IV., který Balkán považoval za svrchované území Byzance.

„Ke změně názoru ho ovšem přesvědčilo nejen prohrané vojenské tažení, ale i potřeba spojenců proti Arabům, kteří na Byzanc útočili z Malé Asie: po »diplomatickém uznání« svrchovanosti a samostatnosti Bulharska získal tohoto spojence právě v Bulharech.“

Roku 711 se Arabové a berberští Moriskové vedení vojevůdcem Tárikem přeplavili přes Gibraltarskou úžinu (které ostatně dali jméno, Gibraltar je zkomolené Džabal Tárik, neboli arabsky Tárikova skála) a v rychlém vojenském tažení ničí království Visigótů na Pyrenejském poloostrově. Nezávislost si uchovali v podstatě jen v horách žijící Baskové a království Asturie, které bylo politicky nezávislé již za panství Visigótů. Pro Evropany se španělští muslimové, jedno jaké národnosti, stali Maury.

Roku 732 francký vládce Karel Martell, zvaný Kladivo, v bitvě u Poitiers poráží Maury, kteří se mezitím převalili přes Pyreneje do jižní Francie.

739 v bitvě u Narbonnu své vítězství musel zopakovat. Po tomto maurském neúspěchu se zdá, že jejich expanze na sever od Pyrenejí bude zastavena.

796 Frankové a Slované definitivně porážejí Avary a ti částečně odcházejí na východ, částečně se smísí s obyvatelstvem Panonie a Uherské nížiny.

788-814 vládne Francké říši Karel Veliký - syn Pipina, vnuk Karla Martella. Titul král pochází právě ze zkomoleného jména Karel.

Byl to vládce velmi úspěšný: podrobil si Sasy, část polabských Slovanů, Langobardy (korunoval se jejich železnou korunou), založil r.791 Panonskou marku a zničil pevnosti Avarů. V Pyrenejích bojoval s Maury se střídavými úspěchy: nedovolil jim přejít Pyreneje, ale ani nedokázal podrobit si území za Pyrenejemi, při ústupu do Francie byl zadní voj jeho armády, jemuž velel markrabí Roland, napaden a pobit Araby a Basky.

Ještě jednoho nepřítele měla Francká říše: Normany. Normané útočí na Franky ze severu ze Skandinávie. Normanům, Dánům a Švédům také často říkáme Vikingové - muži zátok. Samozřejmě obávaní piráti bezpečně ovládající Balt i Atlantik.

Frankové, postupně smíseni s Galy, Romány a dalším obyvatelstvem, ve Francii, se stávají »Francouzi« (přijali galský jazyk). Část Franků usazená ve středním Německu jednou vytvoří vévodství Francké.

Roku 816 je založeno Dánské království Dány, kteří přišli ze severu a ovládli Jutský poloostrov osídlený Juty a Angly.

Mojmír I. (833-36) - kníže Velké Moravy

Roku 837 poražen Pribina - Nitransko připojeno k Velké Moravě

Vikingové, na východě zvaní Varjagové, obchodují s Byzancí, využívají k tomu říční cesty po Dvině, Volze a Dněpru; po cestě staví obchodní opevněné stanice. Roku 838 Rurik - vůdce Varjagů - zakládá Rus.

„843 rozdělení Francké říše. Ludvík Němec vládcem východní části - dnešního Německa, západní část se jednou stane Francií a jižní část - severní Itálie se tříští na řadu malých státečků.“

860 Arpád přivádí z východu Maďary (příbuzní Bulharů, Chazarů a Hunů. Patrně také část samotných Hunů, konečně vždyč Maďarsko se dodnes jmenuje Hungaria...). Usazují se v Uherské nížině.

„863 Konstantin a Metoděj na Moravě; Velkomoravská a Francká říše ve stálých vzájemných válkách“.

874 Reykjavík založen na Islandu. Dánové tu ovládli své keltské předchůdce.

875 Dánové podnikají úspěšný nájezd na Anglii. Větší část území Anglie je Dány podrobena.

„Roku 885 zemřel Metoděj“.

Arabové dobývají Sicílii.

„895 - Přemyslovský kníže Spytihněv definitivně odtrhl České země od Velkomoravské říše.“

„908 - pod nájezdy Maďarů a Franků se rozpadla Velkomoravská říše.“

911 - Normané obléhají Paříž a zakládají Normandii.

„945 - kníže Igor, syn Rurikův, vystřídal v moci svého (strýce?) Olega a vládne Rusi. Oleg i Igor mají velké zásluhy - vybojovali »výpalné« na Byzanci, porazili Pečeněhy a Polovce. Ruská říše se počíná jasněji rýsovat.“

972 - Maďaři v Uherské nížině. Gejza nechal pokřtít svého syna Štěpána (997-1038), a ten získal královskou korunu. Maďaři překonali kočovné nájezdnictví a stávají se usedlými pastevci a zemědělci. Jistě také zásluhou předchozího obyvatelstva, se kterým se smísili.

„987 - Hugo Kapet králem Francouzským.“

1000 Aragonie, Navarra, Kastilie, Asturie (León), - čtyři malá království na severu Hispánie usilovně bojují proti Maurům, tzv. rekonquista. Cíl je jasný: ve jménu křesčanství ovládnout celý poloostrov.

1059 - Normané dobývají Sicílii (pod vedením Roberta).

1066 - Vilém, vévoda Normanský, dobývá Anglii na Dánech (Harald II.), bitva u Hastingsu.

1096 - První křížová výprava do Palestiny, mezi vojevůdci výpravy dominují Normané. A cíl? Obnovit křesčanství ve svaté zemi? Kdeže, cíl je stejný jako u předchozích normanských výprav: naloupit bohatství, ovládnout nová území. Vždyč jedním z hlavních vojevůdců Roger, syn sicilského krále a někdejšího piráta Roberta. Křižáci r. 1099 zakládají Jeruzalémské království.

„Toho roku také zemřel Rodrigo Diaz, zvaný Cid, hrdina španělského boje za rekonquistu.“

1168 Dánové dobývají Rujánu, podmaňují si zdejší Slovany a ničí slavnou pohanskou modlitebnu na mysu Arkona. Bájné poklady se dnes skrývají pod mořskou hladinou v jeskyni v křídovém útesu.

A co se nám sem už nevešlo? Ovládnutí východního Německa germánskými knížaty během 11. a 12. století, která ovšem v praxi znamenala spíš pouze příchod nového panstva než pohyb obyvatel, příchod Němců do Čech za posledních Přemyslovců (ti je sem pozvali při zakládání královských měst a později svým potomků zadělali pěkné starosti se "Sudetami") a vpád Turků na Balkán ve středověku. Také tu nemáme vpád Tatarů do Ruska a příchod Polovců/Kipčaků/Kumánů do Uher... Myslím ale, že v tuto chvíli je mapa i tak dost nepřehledná.

Abychom se něco přesnějšího dověděli, uděláme nyní analýzu obyvatelstva v jednotlivých zemích. Vezmeme prázné pytlíky a do každého vsypeme obyvatele, které najdeme v příslušné zemi. Vybereme z mapy všechny človíčky, které najdeme na území Čech a Moravy, do jiného pytlíku vybereme všechny, které najdeme v Německu, do dalšího všechny Francouze, do jiného Poláky... Každý si může vzít na starosti obyvatele jedné evropské země. Pak si pytlík vysype na lavici a zkusí zpětně analyzovat, příslušníky jakých etnicit nalezl, může také zkusmo odhadnout, v jakých početních poměrech.

Dovolte mi na úplný závěr otázku: Kdo jsou Češi, kdo Němci a kdo Francouzi? Čím se lišíme? Odpovědět nyní umíte sami.

„Samozřejmě docela dobrý námět k přemýšlení a integraci je otázka, jak stěhování národů souvisí s biologií a sociologií: Co je příčinou, existují-li společné příčiny migrace lidí a zvířat...“

Z knížky Škola pro třetí tisíciletí (1995)