Dobrá škola? Dobrý učitel? Ředitel? Komu odměny?

testy

Opakovaně při mnoha příležitostech vysvětluji potřebu nového mzdového systému ve školství. A to systému velmi jednoduchého – pominu-li minimální mzdu, mám na mysli smluvní platy, jejichž výši stanovuje vedení školy na základě kvality, kvantity a náročnosti práce. Neboli konec tarifních tabulek. A protože pravidelnou námitkou bývá, že ředitel rozdá peníze svým oblíbencům a nikoli kvalitním učitelům, je třeba dodat, že musí dojít ke změně celého systému – ředitel musí být svou vlastní mzdou odpovědný za kvalitu školy a v případě, že je vede nekvalitně, musí být odvolatelný.

Tedy systém, kdy ředitel se zpovídá zřizovateli a má pak dostatek pravomocí k tomu, aby ve škole vedl vlastní politiku, včetně té ekonomické, mzdové a personální.

Co to ale je dobrá škola? Řekněme si hned, že kvalitu školy nelze posuzovat tak prostě a jednoduše, jako kvalitu výrobního podniku, který buď produkuje zisk nebo ne. Nejsou tu pozitivisticky měřitelná všeobecně platná měřítka. Stejně jako nelze „objektivně“ stanovovat „kvalitu“ třeba u umění. Zkusme si ale pro názornost přirovnat školu k lodi.

Škola je takovou lodí, která má žákům pomoci někam se dostat. Různí rodiče budou mít představy o cíli cesty různé – a koneckonců to je velmi důležité. Zaplatíme cestovní kanceláři (neboli skrze daňový systém škole) za to, že naše děti doveze tam, kam my jako rodiče chceme. Někdo posadí děti na loď do Ameriky, jiný je posadí na loď do Austrálie. Někdo bude volit liberální výchovu, někdo náboženskou, jiný velmi tradiční v duchu prvorepublikových hodnot. Všimněte si, že se cestovní kanceláře nebudeme ptát, kolik bere posádka, jaké lopaty mají topiči v kotelně, co studovala posádka a kolik let je námořníkům. Zajímá nás výsledek. Poskytnou dobrou služnu nebo ne? A dobrá služba znamená, že odvezou naše dítě tam, kam jsme se rozhodli ho poslat. Pokud ho posadíme na loď, která má plout do Austrálie a ona skončí v Americe, je to špatná služba.

Jak si ten jízdní řád přeložit? Máme tzv. Bílou knihu, která docela dobře definuje základní standardy, které plavba má mít. Také vymezuje, že nebudeme vozit děti do Antarktidy. Bílá kniha je strašlivě obsáhlá a nečte se snadno, přesto je možné z ní vybrat základní parametry, které budou kvantifikovatelné a kontrolovatelné. A pak tu samozřejmě máme Školní vzdělávací plány. Škola by je měla mít jako vývěsní štít. Pojďte si přečíst, kam vaše dítě odvezem! Ty by směr cesty měly vymezit velmi přesně a jasně. Měly by obsahovat i kritéria, podle kterých můžeme hodnotit kvalitu plavby a dosažení vytčeného cíle. Uznávám, že mnoho současných ŠVP připomíná spíš nicneříkající slohové cvičení plné pustých frází, z nichž si žádnou představu o cíli cesty neuděláme. Ale i to je informace. Půjdete posadit své dítě na loď, jejíž kapitán jenom neurčitě žvaní a vlastně není schopen vám prozradit, kam loď pluje? Pravděpodobně proto, že on sám to netuší? Ne. S klidem ho označíte za mizerného kapitána a je pravděpodobné, že ho jeho rejdařská firma nahradí někým kompetentnějším.

Dokud takhle transparentním způsobem nezačne fungovat naše vzdělávací soustava, nemá smysl se bavit o kvalitě, o platech o reformě. Do té doby tu bude chaos, ve kterém cestující nemají jasno, kam své dítě chtějí poslat, kapitáni budou nahodile křižovat oceány a vysazovat cestující tam, kde se posádka zrovna rozhodne.

4326 Celkem přečteno 2 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


3 + 3 =