Pokud chceme dětem organizovat výuku dějepisu a zeměpisu tak, aby je bavila (a to, doufám, chceme), bereme na sebe zkrátka povinnost být v přesném obraze, pokud jde o zájmy dětí, o hry, které spolu hrají, hudbu, kterou poslouchají a knížky, které čtou. Učitel zkrátka nikdy nesmí zůstat pouhým vědcem předávajícím mladé generaci vlastní vědomosti, či dokonce jen pouhým předavatelem cizích vědomostí. Hodně času nás jistě toto zkoumání zájmů žáků bude stát ve svém počátku, o to více času a práce nám však přinese v průběhu vlastní práce.
Volba budovaného opěrného bodu
Pro klasického učitele dějepisu se možná bude zdát nepřijatelné, aby dějiny byly učeny jiným systémem než chronologicky, proto také bude mít snahu volit pořadí budovaných opěrných bodů v časové posloupnosti za sebou. Tato logika je však jednostranná, velmi často bude asi příznivější systém jiný – systém začínající u důvěrně známého, či dokonce od momentálně populárního a atraktivního a mířící k málo známému a třeba i na první pohled málo atraktivnímu. Prvotní impuls k výběru námětu bodu 1 bude velmi často náhodný, respektive přesněji historicky nesystematický. Třeba prostě film s touto tematikou poběží v televizi, v kině, na pulty knihkupectví přijde knížka s daným námětem a půlka třídy si ji bez našeho přispění přečte. Propána, proč s dětmi tvrdošíjně opakovat Přemysla Otakara, když máme tak skvělou příležitost motivovat u nich zájem o Napoleona Bonaparte, o němž běží v televizi třídílný seriál! Měli bychom velmi pozorně sledovat množství stimulů a informací, které se nám každodenně nabízejí k využití, a ty, které dokážeme využít, bychom měli maximálně zhodnotit.
Řazení témat za sebou může mít i jinou logiku při velké svobodě studentů či žáků. Vytvoříme si orientovaný síčový graf, do jehož uzlů umístíme veškerá připravená témata a jehož hrany budou tvořeny vztahy mezi tématy. Jelikož je to trochu složitější na popis, zeptejte se na konstrukci síčového grafu raději vašeho matemikáře. Startem grafu je počáteční téma, na něj může bezprostředně navazovat několik alternativních témat a od každého z nich opět může alternativně pokračovat několik dalších. Studenti si podle tohoto systému mohou vybrat jakékoli téma, k němuž mají probraná všechna témata, která v grafu předcházejí. Např. chci-li probírat nacionalismus, měl bych předtím něco vědět o stěhování národů, koloniích, středověkých kolonistech atd. Na druhou stranu k tomu nepotřebuji bezprostředně třeba Karla IV.
Omezím se nyní na tuto ukázku: Chci-li jako student Karla IV., musím mít zvládnuté císařství a Lucemburky. Gotiku mohu mít jako východisko ke Karlu IV., ale také mohu naopak od Karla IV. dojít ke gotice.
Volit, či prostě jen zdůraznit prvotní iniciační moment, musíme velmi prozřetelně. V tuto chvíli vůbec nejde o nějaké kvantum informací, ale o to, jak hluboce dokáže děti zaujmout a zasáhnout. Prvotní zážitek musí být velmi jasný a hluboký, musí být pro děti podnětem. Již jsem se zmínil, že tímto prvotním impulsem může být velmi výhodně film nebo knížka. Filmy s historickou tematikou zde nevypočítávám tak precizně jako knížky, každopádně ke každému tématu jich je několik, neustále se natáčejí nové historické filmy (které stojí za shlédnutí), a hlavně jejich datum vysílání v televizi nebo promítání v kinech těžko můžeme ovlivnit. (Výborný zdroj takové iniciace může být nedělní National Geographic.) Tento prvek prostě musíme brát jako prvek náhodný. Druhým důvodem je fakt, že většina těchto historických filmů, velkofilmů a seriálů má základ v jakémsi literárním díle, které je zpravidla mnohem podrobnější, barvitější a zajímavější. Proto v knížce Tajemství dávných časů uvádím přehled historické literatury – a to literatury dvojího druhu. Jednak uvádím knížky encyklopedické, ve kterých lze hledat přesné a zaručeně správné informace (sem lze řadit i učebnice) a jednak literatury románové, dobrodružné a vím já, jak ji nazvat přiléhavěji. Ta sice velmi často obsahuje mnoho historických nepřesností, ale je zcela nezastupitelná – dobře se čte, je napínavá (takže strhne i lenivější čtenáře) a hlavně z ní lze čerpat to, co nelze nalézt v učebnicích ani encyklopediích – totiž ducha a atmosféru doby.
Obojí knížky by měly být ve třídách volně přístupné, aby si je všichni mohli půjčovat, listovat v nich, číst si je a případně si v nich kdykoliv hledat potřebné informace. Záměrně uvádím, že by měly být ve třídách na regálech, aby je děti měly na očích, aby na ně hřbety knížek volaly »Půjč si mě, přečti si mě! Ukrývám fantastické příběhy!«, aby žáci, kdykoliv hledají nějakou zábavu, mohli volit takovou četbu. Knížky zasyslené kdesi v kabinetě v knihovně tuto funkci neplní. K nim se totiž dopracují jen ti, kteří už vědí, že je chtějí číst. Na druhou stranu nikdy“ bychom se neměli dopustit toho omylu, abychom knížky dětem vnucovali! Seznam uvedený v kapitole čtivo jsem pořídil v obvodních knihovnách, takže se domnívám, že pokud by nebyly dostupné přímo ve třídě, je možné je žákům doporučit k vypůjčení v místní knihovně s velkou pravděpodobností, že tam jsou.
Současně bych si vás na tomto místě dovolil vyzvat k přečtení několika knížek, které sice nejsou přímo dějepisné ani zeměpisné, ale jistě přispějí k lepšímu vzájemnému pochopení:
Einstein, A.: Jak vidím svět. Praha, Čs. spisovatel 1966 nebo Lidové noviny 1993
Thomas, L.: Myšlenky pozdě v noci. Praha, Mladá Fronta 1989
Fromm, E.: Mít nebo být?.Praha, Naše vojsko 1992
Strach ze svobody. Praha, Naše vojsko 1993
Umění být. Praha, Naše Vojsko 1994.
Tolkien,J.R.R: Hobit. Praha, Odeon 1991
Pán prstenů. Praha, Mladá Fronta 1992
Silmarilion. Praha, Mladá Fronta 1992
Bulgakov, M.:Mistr a Markétka. Praha, Odeon 1969
Osudná vejce, Psí srdce. Praha, Lidové nakladatelství 1990
Herbert, F.: Duna. Praha, Svoboda 1988
Jeschke,W.: Poslední den stvoření. Praha, Svoboda 1989
Bergier, J., Pauwels, L.: Jitro kouzelníků. Praha, Svoboda 1990.
Bradbury, R.: Marčanská kronika. Praha, Mladá Fronta 1959
A z jiného soudku – k předplacení a používání ve škole mohu dále maximálně doporučit následující časopisy:
National Geographic – pochopitelně v angličtině – je výborný zdroj aktuálních informací – a proč nespojit dězepis s angličtinou.
Lidé a země
Koktejl
Věda, technika a my
Technický magazín
Svět v obrazech
Možná, že učitel ještě najde nějaká další periodika, která mu svým obsahem padnou do oka a napadne ho, že jejich použití – vždyč stačí již to, že jsou ve třídě a žáci si je ze zájmu prolistují a tu a tam něco přečtou – bude přínosné. Periodika budou vždy aktuálnější než jakákoliv učebnice, často budou mít zajímavější a informačně hodnotnější fotografický a obrazový doprovod a konečně už sama »neučebnicová« podoba je kladem – zde si děti se zájmem přečtou něco, co by v učebnici přešly zíváním.
Taháky
jsou kategorií knížek samy o sobě. Dorazilovy Dějiny v kostce jsou svým způsobem vynikajícím tahákem také, celou řadu taháků v miniaturním provedení – mezi nimi i Dějepis – vydává nakladatelství Tobiáš. Měli bychom se naučit s taháky pracovat, respektive měli bychom s nimi naučit zacházet žáky. Snad ani nemusím říkat, že je nebudeme zakazovat, my bychom se totiž skutečně měli snažit, aby je žáci používali co nejvíce. Budeme je při hře vhánět do situací, kdy použití taháku bude nezbytné atd. Stejně samozřejmé by mělo být, že i během jakékoli hry si žáci kdykoli budou moci vzít na pomoc encyklopedii, atlas apod. Otázky a jiné rafinovanosti, které jsem do her na mnoha místech zakomponoval, mají za cíl skutečně nikoli to, že by je žáci museli za každou cenu zodpovídat zpaměti, ale to, aby se naučili vyhledávat v atlase nebo příslušné literatuře jakoukoli neznámou informaci, aby uměli pracovat s rejstříky a aby se u toho všeho naučili myslet.
Vytváření systému
Projektovými metodami, globálními námětovými hrami či fantasy hrami získají žáci překvapivě intenzívní poznatky týkající se jednotlivých období a událostí. Pochopitelně už při samotné hře mezi nimi budujeme vazby. Při hře na dvůr Karla IV. si vytváříme povědomí o tom, v jakém příbuzenském vztahu byl Karel IV. k Přemyslovi Otakarovi II., jak velký časový rozdíl mezi nimi byl apod. Nemůže nám uniknout ani souvislost mezi vymřením Přemyslovců a nástupem Lucemburků. K velmi silným a účinným způsobům budování systému patří mapa dějin.
Výklad
Abych dokonale zpochybnil svůj odpor k výkladu, musím říci, že téměř jistě se vám po nějaké době přihodí, že žáci za vámi přijdou a řeknou, že by chtěli, abyste jim něco také povídali. Z vlastní zkušenosti vím, že starší studenti tuto metodu vyžadují poměrně často: pokud se vám podařilo je zaujmout, jsou doslova hladovi po nových informacích. proč se to přihodí, se dá snadno domyslet. Ne každý je tak iniciativní, aby se sám dopracoval ke všem informacím a informace potřebují všichni nejen ke hře, ale i k vlastnímu pocitu z jejich získávání. Druhá věc je, že umí-li učitel pěkně vyprávět, je to také kus dobrého zážitku.
Na druhou stranu snad nemusím doplňovat, že výklad je vždy doplněn diapozitivy nebo obrázky z různých knížek, informací o zajímavé beletrii vztahující se k tématu, hádankami, proložen autogenním tréninkem apod.
Je-li to tak jednoduché, proč tedy vlastně čekáme, až žákům samotným začne vadit mírné informační strádání? Právě proto! V tento moment totiž na nějakou dobu budou opravdu hladovi po nových poznatcích. Po určité době učitel sám přijde na to, že optimální je střídat hodiny výkladové – nejlépe za pomoci diapozitivů a obrázků v knížkách, hodiny herní za poslechu příjemné hudební kulisy související s tématem a období strávená řešením projektů a globálními hrami. Střídání těchto období – jedno až třítýdenních působí na žáky velmi blahodárně.
Každopádně ale platí, že je důležité, aby informace učitel dětem nabídl v okamžiku, kdy po nich touží, nikoli tehdy, kdy se mu (nebo osnovám) zamane.
Televize
Televize je také nejen inspirací, ale i dobrým zdrojem informací. Řadu pořadů děti sledují dokonce velmi rády: nedělní Objektiv, National Geographic, seriály o podnebí na Zemi, o přírodě. Tyto výborné a příjemně získané informace můžeme okamžitě zhodnotit v hodině. Učitel by dokonce měl nejen sledovat tyto pořady sám, měl by si o nich vést přehled a měl by je umět žákům doporučit.
Velmi praktické by bylo, kdyby učitel takovéto pořady mohl natáčet na video a vytvářet si tak videotéku pořadů vztahujících se k jednotlivým tématům, mohl by je potom použít opakovaně a v době, kdy je skutečně potřebuje.
Literatura pro děti
Tedy to, co jsme obvykle zvyklí shrnovat pod pojem učebnice. Literatura pro děti by měla mít několik vrstev: Beletrie, encyklopedie (sem výborně zapadá encyklopedická řada Ilustrované dějiny světa) a stručný zdroj informací (říkejme mu pracovně tahák).
Seznam beletristické literatury uvádím v knížce Tajemství dávných časů, pochopitelně, že časem budou vycházet knížky další (eventuálně reedice těch starších), takže každý učitel si musí vést neustálý přehled o tom, co je k mání. Samozřejmě, že optimální by bylo, aby tyto knížky byly snadno dostupné ve školní knihovně po jednom až několika exemplářích.
Dvacetidílná encyklopedie Ilustrované dějiny světa je tím, čím nikdy nemohou být učebnice. Jde o vynikající zdroj detailních a chutně předkládaných informací a měla by být ve školní knihovně zhruba v jednom exempláři na třídu – aby děti měly i možnost půjčovat si díly domů. Kronika lidstva je sice také zdroj informací, ale orientujeme se v ní spíše jako ve slovníku, mějme ve třídě jednu na vyhledávání údajů při práci apod., ale počítejme s tím, že Ilustrované dějiny světa se dětem zalíbí víc.
Konečně tahákem myslím třeba Světové dějiny v kostce od O. Dorazila nebo Nápovědu z Tajemství dávných časů. Takovou knížku či příručku by měli mít všichni žáci u sebe jako nástroj při práci, hraní her apod. Pokud do třídy budeme pořizovat »učebnice«, kupme po cca 4-5 exemplářích od každého druhu, aby si žáci zvykli na různost učebnic a informačních zdrojů.
Ani jedna z uvedených knih nemá za cíl nahradit práci s učitelem. Z encyklopedií by se děti neměly učit, v nich by si měly listovat a číst, co je zaujme, tahák je naopak určen k tomu, aby zde vyhledávaly informace.
Metodické poznámky k jednotlivým hrám z knížky Tajemství dávných časů
Souboj chronoplánů – pro 2 – 6 hráčů
Žravý chronoplán – pro 2 – 6 hráčů
Přidejte odpověď