Domácí práce by žáka opravdu měla učit něco, na co v hodinách není prostor, jinak nemá velké opodstatnění. Tedy jsou výjimky, kde i pro české školství typické domácí opodstatnění mají – jednou výjimkou je matematika, kde nestačí něčemu rozumět, ale je potřeba to také (často nepříliš zábavně) pocvičit a druhou výjimkou jsou cizí jazyky – tam samozřejmě “seminárky”, o kterých budu psát za chvíli, hrají svou roli, ale nezastoupí ne úplně zábavné procvičení slovíček, kterému prospěje třeba když si je žáci doma i s českými ekvivalenty zapíší do slovníčku. U cizích jazyků není od věci – tedy myslíme-li to s nimi vážně – nafázovat rozmanité slovíčkové domácí úkoly na každý den. Ale to jsou výjimky; většinou je ten typický úkol opravdu vlastně k ničemu.
Ale nemusel by být. Domácí práce by mohla hrát i pozitivní roli – třeba měla by žáka vést k dovednosti samostatně zpracovat rozsáhlejší zadání, které bude vyžadovat jistou přípravu, algoritmizaci zpracování a důslednost v dovedení práce k dokonalosti. Myslím, že je to dobrá příležitost i k podpoře vlastní iniciativy žáka. Podíváme-li na edukačně vyspělé země – řekněme Britské ostrovy, Skandinávii a Nizozemí, příp. přidáme Spojené státy a zkusíme nahlédnout pod pokličku Japoncům – vidíme, že to zpravidla mají s domácími úkoly jinak. První zjištění, kterého se český žák či student většinou zhrozí, je typicky obrovský objem doma zpracovávaných relativně rozsáhlých samostatných úkolů. V anglosaském světě jim říkají eseje. Bývá to několikastránkové zamyšlení nad daným tématem, ve kterém se většinou nějakým způsobem promítá postoj žáka. Je to z velké části “slohové” cvičení, ovšem má odborný rozměr, a kdyby tam student zkoušel jen tak plytce blábolit, učitelé by ho rychle usměrnili. Takových esejí napíše středoškolák desítky a desítky. Na první pohled to trochu zavání našimi referáty, ale…
Uvědomme si u toho, že esej zadaná “Jak já vidím…” se opisuje mnohem hůř, tedy pokud své žáky znáte a znáte jejich názory, postoje. Ale přiznám, že i u nich mi scházel jeden rozměr – řešení úkolu, potřeba opírat své argumentace o hodnocení a srovnání faktů. Takže pokud to jde, formuloval bych zadání ještě cíleněji. V daném případě například “Existují nějaké obecně očekávatelné pozitivní a negativní důsledky válek? Při úvahách porovnej válku třicetiletou s tzv. Samnitskými válkami v antickém Římě, s první světovou válku, válkou ve Vietnamu a oběma posledními válkami v Perském zálivu.” To je hodně jednoznačné zadání, příklady samozřejmě nejsou voleny náhodně. Pokud se nezačnete opakovat vy sami, máte skoro jistotu, že nebude kde to opsat a pokud byste se začali opakovat, takový zlotřilec by pravděpodobně mohl opsat jedině práci některého svého předchůdce – kterou ten kdysi také odevzdával vám. Neboli je skoro jisté, že není vyhnutí – musím práci opravdu zpracovat. Nestačí mi k tomu přečíst nějaký web, článek, nebo jednu knížku. Dělám původní práci, nic takhle formulovaného pravděpodobně nevyšlo. To má ale také pozitivní stránku – mohu napsat něco opravdu zajímavého, mohu za to být obdivován, a to nejen spolužáky. Další rozměr je ten, že zadání vlastně vede k tomu uvažovat v intencích současného člověka, neboli, strukturu poznatků, které znám třeba z novin, z televize… dávám do přímé souvislosti s tím co načtu o sedmnáctém století. Historii si dávám do vazby se současností. Když to začnete dělat, zjistíte s překvapením, že i mladí lidé, kteří dějepis považují za hromadu mrtvých a zbytečných informací, začnou mnoho historických událostí vnímat úplně jinak. A co je pro někoho překvapivé – ovlivní to mé vnímání současnosti. Což mimochodem vidím jako jeden z kardinálních významů historie – díky jejímu poznání mohu začít lépe rozumět své vlastní době a mnoho událostí, které bych jinak vnímal jen jako nepředvídatelný valící se proud, začnu vidět z nadhledu. Co je dalším důležitým bodem – tyhle struktury žákovi, který práci dělá, nediktuje žádný učitel, onen žák se totiž všemi silami snaží takové vazby najít, což je nejlepší cesta k pochopení všetečných otázek proč, či jak. Naučí se zacházet s informacemi – nalézat je, hodnotit, třídit (podle důležitosti, věrohodnosti, věcné vztažnosti k tématu…), generalizovat, formulovat hypotézy, dokládat je argumenty, formulovat myšlenky… A samozřejmě, naučí se i formální náležitosti, o kterých jsem psal výše.
Takové práce vůbec nejsou nějakou výsadou společenských věd! Naopak, kolegové vyučující vědy přírodní je zpravidla umějí formulovat tak, aby základem práce bylo řešení problému, realizace sady experimentů apod. Provázání takové problémové úlohy s denním životem žáka je pro ně přitom většinou mnohem snazší.
Postupně jsem se naučil hodnotit tyto práce jediným způsobem: Buď je perfektní nebo není. Je-li perfektní, přijmu ji, žák event. získá jedničky, body, kredity… podle toho, jak to ve škole máte, pokud perfektní není, vrátíte ji autorovi k přepracování. To znamená, že je naučím dovést práci do konce, být pečlivý, důsledný. On i takový spisovatel sice vymyslí román díky svému nadání, ale k jeho opravdovému napsání potřebuje spoustu trpělivosti a důslednosti.
Další aspekt se týká termínu dokončení a odevzdání. Časový horizont na realizaci práce samozřejmě musíme volit s ohledem na samotné zadání. Některé se dá zvládnout za týden, pro jiné je rozumná doba školní rok. Termín odevzdání hotové práce musí být součástí zadání. Zdůrazňuji-li hotové práce, mám na mysli fakt, že jde o práci, u níž autor již odstranil všechny nedostatky. Takže lépe udělá, když rozsáhlejší práci přinese poprvé nějaký ten den předem, aby učitel stihl udělat první kontrolu a autor nedostatky odstranit. U rozsáhlých půl či celoročních prací doporučuji žákům nosit k náhledu tyto práce průběžně a to nejpozději od půlky vyčleněné doby. Ti kdo to neudělají a poslední den mi přinesou polotovar, prostě riskují, že jim ho hodím na hlavu – a dělám to. První rok očekávejte velké smlouvání, dohadování, vztekání a ukřivděnost. On totiž tenhle mechanismus zdaleka není brán jako samozřejmý – a to nejen mezi žáky, ale i mezi dospělými. Mezi kritéria profesionality patří jak kvalita odevzdané práce, tak dodržení podmínek, mezi které termín jistě patří.
Takhle pojaté domácí práce mají několik háčků. Většina kolegů na mě při vysvětlování, co po nich chci, vytřeští oči a zděsí se objemu práce – a to nejen pro žáky, ale i pro učitele. Kdo to bude opravovat?! Samozřejmě, že to je práce – musím vše přečíst, opravit nedostatky, nastínit možnosti jak dovést práce k ideálu a vrátit autorovi a to mnohdy i opakovaně. Mohu vás ale ubezpečit, že ani za kolegy z výše uvedených zemí ji nikdo neudělá a mají toho opravování mnohem více. Jediná rada v tomto směru zní: Kdo se bojí práce, ať si zadává své domácí úkoly, kde se doplňuje do cvičení v učebnici.
Pokud jde o formu, život mě naučil, že zcela bez debat vyžaduji, aby byla zpracovaná v počítači. Jednak takový objem textu v rukopise, to bych se bouřil i já, a jednak jen tak je možné práci několikrát předělat dovést ji k dokonalosti i po formální stránce. Já vím, že je stále mnoho rodin, kde s tím žáci mohou mít problém, ale pak jsou tady počítače ve škole. Podklady si mohou připravit doma v ruce, ale finální práci napíší po odpolednách ve škole. Beztak, když se půjdete do “školních” labů podívat – pokud to tedy nevíte či si děláte jakékoli iluze – mohu vás ujistit, že z 90% se tam hrají přihlouplé hry, surfuje po webu (včetně erotiky), chatuje o nesmyslu života. Ale o tom jindy… Zkrátka, naučte žáky odevzdávat formálně dokonalé dílo zpracované v textovém editoru a dříve než v tomto směru ve škole vytvoříte potřebnou kulturu, spolupracujte s ostatními kolegy napříč všemi předměty. Jen na okraj – sem také patří důsledné užívání standardizovaných formátů – pro elektronické dokumenty tedy *.rtf nebo *.pdf a nepatří sem komerční *.doc. To by byla debata na jiné téma, ale k překvapení mnohých je to tak. Pdf je přitom víceméně jediný dostupný formát, který vám zajistí, že každý bude mít na obrazovce to co autor, a je tedy možné v něm šířit složitější prezentace, seminárky obsahující obrázky, grafy, významově důležité grafické zpracování apod. bez obav že se čtenářům sesype grafické rozložení, diakritika atd. Nevíte-li jak na dokumenty *.pdf, podívajte se na www.openoffice.cz. Open Office jsou totiž volně šiřitelný balík kancelářských programů, které do *.pdf umějí rovnou ukládat.
Přidejte odpověď