Seminární práce na ZŠ?

testy
Domácí úkoly jsou ve většině předmětů nejsou ve skutečnosti vůbec efektivní. Učitelé často nechávají žáky psát jakási mechanická cvičení, která prostě nestihli v hodině (v šílené představě, že ve svém předmětu musíme stihnout všechna cvičení, která jsou v učebnici, jinak by je tam přece autoři nedávali…). Žáci berou takový úkol jako zbytečnou, nudnou práci, která je nijak nerozvíjí – a většinou mají pravdu.

Domácí práce by žáka opravdu měla učit něco, na co v hodinách není prostor, jinak nemá velké opodstatnění. Tedy jsou výjimky, kde i pro české školství typické domácí opodstatnění mají – jednou výjimkou je matematika, kde nestačí něčemu rozumět, ale je potřeba to také (často nepříliš zábavně) pocvičit a druhou výjimkou jsou cizí jazyky – tam samozřejmě “seminárky”, o kterých budu psát za chvíli, hrají svou roli, ale nezastoupí ne úplně zábavné procvičení slovíček, kterému prospěje třeba když si je žáci doma i s českými ekvivalenty zapíší do slovníčku. U cizích jazyků není od věci – tedy myslíme-li to s nimi vážně – nafázovat rozmanité slovíčkové domácí úkoly na každý den. Ale to jsou výjimky; většinou je ten typický úkol opravdu vlastně k ničemu.

Ale nemusel by být. Domácí práce by mohla hrát i pozitivní roli – třeba měla by žáka vést k dovednosti samostatně zpracovat rozsáhlejší zadání, které bude vyžadovat jistou přípravu, algoritmizaci zpracování a důslednost v dovedení práce k dokonalosti. Myslím, že je to dobrá příležitost i k podpoře vlastní iniciativy žáka. Podíváme-li na edukačně vyspělé země – řekněme Britské ostrovy, Skandinávii a Nizozemí, příp. přidáme Spojené státy a zkusíme nahlédnout pod pokličku Japoncům – vidíme, že to zpravidla mají s domácími úkoly jinak. První zjištění, kterého se český žák či student většinou zhrozí, je typicky obrovský objem doma zpracovávaných relativně rozsáhlých samostatných úkolů. V anglosaském světě jim říkají eseje. Bývá to několikastránkové zamyšlení nad daným tématem, ve kterém se většinou nějakým způsobem promítá postoj žáka. Je to z velké části “slohové” cvičení, ovšem má odborný rozměr, a kdyby tam student zkoušel jen tak plytce blábolit, učitelé by ho rychle usměrnili. Takových esejí napíše středoškolák desítky a desítky. Na první pohled to trochu zavání našimi referáty, ale…

Eseje, tedy ty správně zadané, vždy vyžadují angažovanost žáka k problému. Vždy jsou tedy subjektivní, typu “Jak já vidím pozitivní a negativní důsledky 30leté války” Abych mohl na něco mít názor musím to samozřejmě poznat. Takže přečíst knížku o 30leté válce. A musím si aspoň zevrubně strukturovat, jaké důsledky opravdu měla, a ty si třeba vypsat, bude se mi to hodit do úvodu eseje. A pak – řeknete si – jaké pozitivní důsledky mohla mít, copak válka může, mít pozitivní důsledky? A to vás donutí hodnotit jednotlivé důsledky a zkoušet třeba i hodně nekonformně vyslovovat hypotézy, zdaližpak oněm “rubům” nemůžeme najít “líc”. Samozřejmě úměrně věku a vědomostem nám ty hypotézy mohou přijít povrchní, legrační, nedomyšlené. Ale cílem není zhotovení odborné práce, ale učení se procesu její tvorby. Takže, když jsou ony hypotézy “střelbou od boku”, prostě to žákům vrátí a řeknou, že hypotéza se musí opírat o racionální argumentaci. Opraví jim samozřejmě formální chyby, donutí je naučit citovat a uvádět zdroje. A když takových esejí za školní rok uděláte padesát (celkem reálné číslo), buďte si jisti, že nabydete velké řemeslné zručnosti. Předložení žádosti o grant, sestavení výroční zprávy… na rozdíl od českého žáčka je tohle pro jejich středoškoláka rutinní úkon, který udělá rychle, efektivně a pravděpodobně správně.
V českém prostředí tak jako tak učitel brzy narazí na fenomén morálky: Ir nebo Fin takové práce udělají (tedy většinou) s určitou bojovností, věku typickou nonkonformitou, a i s vědomím, že něco řádově srovnatelného od nich bude skutečně chtít hned první zaměstnavatel. Český učitel raději místo “eseje” zadá “referát”, žádné “Jak já vidím…”, ale “Popiš průběh a hlavní události 30leté války, můžeš si přitom vybrat nějakou významnou historickou postavu”. Vždyť by v té eseji mohli napsat i vyložené nesmysly… A český žák či student nebude mít chuť vybít svůj postoj ke světu v předložení extravagantních názorů, vlastně dostane za úkol udělat něco, co bylo napsáno stokrát, fundovaněji a lépe, co ho vůbec nezajímá, co nijak nekoresponduje s jeho životem a co ho nic nenaučí. Neboli, co je zcela odtažité od jeho života a nemá žádný reálný význam. A tak nebude číst a vymýšlet – zabrouzdá na webu a práci buď zkompiluje ze tří článků o daném tématu, přidá pár podrobných údajů ze života Valdštejna, anebo ještě lépe koukne na některý z webů (a že jich jen v češtině je několik desítek), kde celý takhle trapně formulovaný referát opráskne hotový – a může si být skoro jistý, že učitel na to nikdy nepřijde. Co se naučil? Shánět informace, to snad ano. Obrovské povrchnosti, protože půlka z nich si oprásklý referát ani nepřečte (také proč?) Představě, že podvod je nejúspěšnější cesta k úspěchu.

Uvědomme si u toho, že esej zadaná “Jak já vidím…” se opisuje mnohem hůř, tedy pokud své žáky znáte a znáte jejich názory, postoje. Ale přiznám, že i u nich mi scházel jeden rozměr – řešení úkolu, potřeba opírat své argumentace o hodnocení a srovnání faktů. Takže pokud to jde, formuloval bych zadání ještě cíleněji. V daném případě například “Existují nějaké obecně očekávatelné pozitivní a negativní důsledky válek? Při úvahách porovnej válku třicetiletou s tzv. Samnitskými válkami v antickém Římě, s první světovou válku, válkou ve Vietnamu a oběma posledními válkami v Perském zálivu.” To je hodně jednoznačné zadání, příklady samozřejmě nejsou voleny náhodně. Pokud se nezačnete opakovat vy sami, máte skoro jistotu, že nebude kde to opsat a pokud byste se začali opakovat, takový zlotřilec by pravděpodobně mohl opsat jedině práci některého svého předchůdce – kterou ten kdysi také odevzdával vám. Neboli je skoro jisté, že není vyhnutí – musím práci opravdu zpracovat. Nestačí mi k tomu přečíst nějaký web, článek, nebo jednu knížku. Dělám původní práci, nic takhle formulovaného pravděpodobně nevyšlo. To má ale také pozitivní stránku – mohu napsat něco opravdu zajímavého, mohu za to být obdivován, a to nejen spolužáky. Další rozměr je ten, že zadání vlastně vede k tomu uvažovat v intencích současného člověka, neboli, strukturu poznatků, které znám třeba z novin, z televize… dávám do přímé souvislosti s tím co načtu o sedmnáctém století. Historii si dávám do vazby se současností. Když to začnete dělat, zjistíte s překvapením, že i mladí lidé, kteří dějepis považují za hromadu mrtvých a zbytečných informací, začnou mnoho historických událostí vnímat úplně jinak. A co je pro někoho překvapivé – ovlivní to mé vnímání současnosti. Což mimochodem vidím jako jeden z kardinálních významů historie – díky jejímu poznání mohu začít lépe rozumět své vlastní době a mnoho událostí, které bych jinak vnímal jen jako nepředvídatelný valící se proud, začnu vidět z nadhledu. Co je dalším důležitým bodem – tyhle struktury žákovi, který práci dělá, nediktuje žádný učitel, onen žák se totiž všemi silami snaží takové vazby najít, což je nejlepší cesta k pochopení všetečných otázek proč, či jak. Naučí se zacházet s informacemi – nalézat je, hodnotit, třídit (podle důležitosti, věrohodnosti, věcné vztažnosti k tématu…), generalizovat, formulovat hypotézy, dokládat je argumenty, formulovat myšlenky… A samozřejmě, naučí se i formální náležitosti, o kterých jsem psal výše.

Takové práce vůbec nejsou nějakou výsadou společenských věd! Naopak, kolegové vyučující vědy přírodní je zpravidla umějí formulovat tak, aby základem práce bylo řešení problému, realizace sady experimentů apod. Provázání takové problémové úlohy s denním životem žáka je pro ně přitom většinou mnohem snazší.

Postupně jsem se naučil hodnotit tyto práce jediným způsobem: Buď je perfektní nebo není. Je-li perfektní, přijmu ji, žák event. získá jedničky, body, kredity… podle toho, jak to ve škole máte, pokud perfektní není, vrátíte ji autorovi k přepracování. To znamená, že je naučím dovést práci do konce, být pečlivý, důsledný. On i takový spisovatel sice vymyslí román díky svému nadání, ale k jeho opravdovému napsání potřebuje spoustu trpělivosti a důslednosti.

Další aspekt se týká termínu dokončení a odevzdání. Časový horizont na realizaci práce samozřejmě musíme volit s ohledem na samotné zadání. Některé se dá zvládnout za týden, pro jiné je rozumná doba školní rok. Termín odevzdání hotové práce musí být součástí zadání. Zdůrazňuji-li hotové práce, mám na mysli fakt, že jde o práci, u níž autor již odstranil všechny nedostatky. Takže lépe udělá, když rozsáhlejší práci přinese poprvé nějaký ten den předem, aby učitel stihl udělat první kontrolu a autor nedostatky odstranit. U rozsáhlých půl či celoročních prací doporučuji žákům nosit k náhledu tyto práce průběžně a to nejpozději od půlky vyčleněné doby. Ti kdo to neudělají a poslední den mi přinesou polotovar, prostě riskují, že jim ho hodím na hlavu – a dělám to. První rok očekávejte velké smlouvání, dohadování, vztekání a ukřivděnost. On totiž tenhle mechanismus zdaleka není brán jako samozřejmý – a to nejen mezi žáky, ale i mezi dospělými. Mezi kritéria profesionality patří jak kvalita odevzdané práce, tak dodržení podmínek, mezi které termín jistě patří.

Takhle pojaté domácí práce mají několik háčků. Většina kolegů na mě při vysvětlování, co po nich chci, vytřeští oči a zděsí se objemu práce – a to nejen pro žáky, ale i pro učitele. Kdo to bude opravovat?! Samozřejmě, že to je práce – musím vše přečíst, opravit nedostatky, nastínit možnosti jak dovést práce k ideálu a vrátit autorovi a to mnohdy i opakovaně. Mohu vás ale ubezpečit, že ani za kolegy z výše uvedených zemí ji nikdo neudělá a mají toho opravování mnohem více. Jediná rada v tomto směru zní: Kdo se bojí práce, ať si zadává své domácí úkoly, kde se doplňuje do cvičení v učebnici.

Pokud jde o formu, život mě naučil, že zcela bez debat vyžaduji, aby byla zpracovaná v počítači. Jednak takový objem textu v rukopise, to bych se bouřil i já, a jednak jen tak je možné práci několikrát předělat dovést ji k dokonalosti i po formální stránce. Já vím, že je stále mnoho rodin, kde s tím žáci mohou mít problém, ale pak jsou tady počítače ve škole. Podklady si mohou připravit doma v ruce, ale finální práci napíší po odpolednách ve škole. Beztak, když se půjdete do “školních” labů podívat – pokud to tedy nevíte či si děláte jakékoli iluze – mohu vás ujistit, že z 90% se tam hrají přihlouplé hry, surfuje po webu (včetně erotiky), chatuje o nesmyslu života. Ale o tom jindy… Zkrátka, naučte žáky odevzdávat formálně dokonalé dílo zpracované v textovém editoru a dříve než v tomto směru ve škole vytvoříte potřebnou kulturu, spolupracujte s ostatními kolegy napříč všemi předměty. Jen na okraj – sem také patří důsledné užívání standardizovaných formátů – pro elektronické dokumenty tedy *.rtf nebo *.pdf a nepatří sem komerční *.doc. To by byla debata na jiné téma, ale k překvapení mnohých je to tak. Pdf je přitom víceméně jediný dostupný formát, který vám zajistí, že každý bude mít na obrazovce to co autor, a je tedy možné v něm šířit složitější prezentace, seminárky obsahující obrázky, grafy, významově důležité grafické zpracování apod. bez obav že se čtenářům sesype grafické rozložení, diakritika atd. Nevíte-li jak na dokumenty *.pdf, podívajte se na www.openoffice.cz. Open Office jsou totiž volně šiřitelný balík kancelářských programů, které do *.pdf umějí rovnou ukládat.

Ale zpět k domácím pracím. Mají být povinné nebo volitelné? Většina českých učitelů má jednoznačnou odpověď: Pokud jim to nedám povinně, neudělají to. Ale nemají tak docela pravdu. Je to jeden z prubířských kamenů, jestli jsem jako učitel formuloval problém, který se opravdu dotýká života žáků a splňuje pro ně podmínku smysluplnosti. Referát “Napiš průběh 30leté války” tuto podmínku nesplňuje. Více méně autorská práce srovnávající důsledky této války s důsledky válek v Zálivu je na tom už jinak, a práce stavěné na pokusech měřit elektromagnetický smog, přítomnost jednobuněčných živočichů v kalužích, pěstování… ty jsou na tom ještě zcela jinak. Jisté je, že jako dějepisář nedostanu od třídy s 25 žáky 25 prací o 30leté válce. Bude jich třeba 3 – 5. Někteří žáci mi v průběhu roku odevzdají 30 domácích prací z dějepisu, jiní 2. To je reálný výhled; o dalších souvislostech jsem psal v článku o slovním hodnocení. Tuto situaci ale začnu vnímat jinak, když se sejdu s fyzikářem a zjistím, že Pepíček, který mi za celý rok dal 2 nepřesvědčivé práce, odevzdal 17 skvělých z fyziky, 5 z matematiky a 2 další z přírodopisu. To je totiž zdravá situace, jeho toto porovnání možná uklidní také, protože ten můj excelují historik a “politolog” odevzdá sotva dvě ušmudlané práce z fyziky. Když budeme šikovní, můžeme se navíc domluvit a budeme testovat, jestli byla proti střelbě z luku lepší ochrana plátová zbroj, kroužkovice nebo plstěná vesta, co o tom píší pozdně antické a středověké prameny a samozřejmě součástí takové práce by měla být i argumentace proč a jestli výsledky naší práce mohou nějak využít automobiloví výrobci. A není přitom vůbec důležité, zda žáci “objeví” něco světoborného, ono je to donutí udělat řadu zajímavých experimentů, načíst spoustu zajímavých knih, dělat závěry, tabulky, grafy, přemýšlet o souvislostech…
6731 Celkem přečteno 2 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


89 − 85 =