K tomuto povídání mě inspiroval Marcin Bornus-Szczyciński, když – aby zdokumentoval, jak je modální ladění odlišné od temperovaného – líčil vlastní zkušenost, kdy kdysi začínal vést sbor zaměřený na středověkou liturgii. Měl v něm samé vynikající zpěváky – čtyři z nich měli dokonce absolutní sluch. A zkušenost byla tristní – z těch čtyřech dva o absolutní sluch přišli a další dva sbor opustili. Člověk si může říct, ono to modální ladění je asi fakt nějaké divné, ale když se nad tím zamyslíte, zapochybujete o jistotách.
Abychom si rozuměli se všemi, vložím sem výklad pár elementárních pojmů. Hudební sluch je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenosti mezi jednotlivými tóny. Psychologové a hudební pedagogové ho v učebnicích většinou řadí mezi (z větší části vrozené) vlohy. Těm, kdo laicky řečeno „hudební sluch nemají“, se říká amutici. Opět se tradičně popisuje, že expresívní amúzie neznamená ztrátu schopnosti analyzovat tón, ale neschopnost intonovat (zpívat přesně) melodii, a to přesto, že takový člověk „uvnitř“ melodii slyší dobře a je schopen vnímat, že ji nezpívá správně. Expresívní amúzie se tedy týká spíše dovednosti čistě zpívat než samotného sluchu. Impresívní amúzie znamená neschopnost nejen správně melodii intonovat, ale i neschopnost si ji správně představit. Impresívní amutik neslyší, že zpívá falešně a neslyší, když falešně zpívají ti okolo. Expresívních amutiků je spousta, impresívních je hodně málo. Naopak absolutní sluch znamená schopnost nejen vnímat správně nejen relativní složku melodie (intervaly), ale i její absolutní tonální posazení. Absolutní sluchař si poslechne nahrávku a řekne vám, že ta skladba je třeba od D. Také umí vzít do rukou noty a zazpívat dané tóny v jejich správné absolutní výšce. Tolik teorie, kterou si můžete přečíst leckde.
Má to ale trhliny. Zaprvé mají trhlinu všechny naše mýty o hudebním sluchu a amúzii. Mezi pádné důvody patří existence některých tonálních aglutinačních asijských jazyků (jako třeba čínštiny). V nich jsou totiž mnohá slova foneticky v podstatě homofonní, ale jednoznačně se odlišují melodií. To ve zkratce znamená, že aby se Číňané mohli domluvit, musí svou řeč v podstatě vyzpívávat – a to melodicky správně. A protože to (až na malé procento těžce duševně postižených) zvládnou úspěšně, můžeme klidně konstatovat, že všichni Číňané mají docela dobrý hudební sluch. A protože se od nich tak moc nelišíme, můžeme indukcí tvrdit, že i my všichni máme vrozené vlohy k tomu mít docela dobrý hudební sluch. To znamená, že celá amúzie (opět s výjimkou těžce duševně postižených) není absencí vlohy, ale pouze nerozvinutím nějakých vloh ve schopnosti, či možná ještě pravděpodobněji pouze o nevytvořené dovednosti, protože mezi amutiky jsou třeba kluci, kteří podle zvuku motoru celkem přesně odhadují jeho otáčky. Pro někoho to může znít jako slovíčkaření, ale není. Skrývá se zde totiž zjištění, že (skoro) všichni mohou docela dobře a intonačně správně zpívat.
Stejně podezřelý je pojem sluchu absolutního. Jaké tóny totiž dnešní absolutní sluchař odzpívá z not? V podstatě pravidelně se bude pohybovat v temperovaném ladění posazeném na a=440Hz. Víme, že v minulosti se ladilo hloub. V osmnáctém století zhruba o půl tónu níž (a=415Hz), ve středověku zhruba o celý tón níž (a=cca 392Hz). Nemluvě o šíleném trendu, který ladění orchestrů tlačí spíše na a=442 a americké orchestry často ladí dokonce na a=445Hz. A temperované ladění, které považujeme za jistotu? A to jistotu tak jistou, že 99,9% ladiček vůbec nepřipustí, že by měly ladit jinak. Víme, že temperované ladění je dítě osmnáctého století a většina světa ho ve své spontánně provozované tradiční (lidové) hudbě s nadhledem ignoruje. Máme my „civilizovaní“ Evropané snad nějaký jiný hudební genofond? Uznejme, že je to hloupost. Temperované ladění nikdo nemá „vrozené“. Pokud už by mělo nějakou logiku nějaké ladění považovat za „vrozené“, mělo by jít o přirozené ladění, které kombinuje fyzikální vlastnosti tónů s psychickými schopnostmi vnímání. Ale v tom ti operní pěvci s „absolutním sluchem“ nezpívají. Zpívají v ladění temperovaném, kde jsou vyjma oktáv vlastně všechny intervaly falešné a nepřirozené.
Zkrátka temperované ladění a komorní a=440 nejsou ničím vrozeným, jsou součástí obecně rozšířeného estetického vnímání v určitém omezeném kulturním okruhu. Absolutní sluch není vrozenou vlohou, dokonce ho z psychologického pohledu odmítám brát i jako schopnost, protože jde o dobře vytrénovanou dovednost. Absolutní sluch je totiž dovednost kombinující dobře rozvinutý hudební sluch a dobře rozvinutou a přesnou sluchovou paměť. Absolutní sluchaři si zkrátka v ranném dětství dobře naposlouchali naši současnou hudební tonalitu a dokážou s touto „referenční“ pamětí brilantně pracovat. Navíc si tuto paměťovou stopu pevně propojili s vizuálním nebo fonetickým vjemem názvů jednotlivých tónů.
Když výše uvedené shrnu, dospějeme k velmi pozitivnímu zjištění: Víceméně každý má hudební sluch a většina z nás si dokonce může vycvičit tzv. absolutní sluch. Absolutní sluch jako dar úzké skupině vyvolených je mýtus.
Inspirací k tomu jak, nám může být zkušenost mnoha hudebníků s tím, jak se do ladění „trefují“ oni. Absolutní sluchaři totiž v drtivé většině mají některé tóny uložené v paměti jako základní kameny své intonace a ostatní od nich víceméně odvozují. U zpěváků jak toto odvozování, tak samotná sluchová paměť přitom často bývá spojená se vjemem napětí na hlasivkách při zpívání daného tónu. Od ranného dětství například znám písničku Láska, bože láska od A; dodnes se mi od A dobře zpívá. A začnu-li dnes tuto písničku bez nějakého velkého uvažování zpívat, bude to zhruba od A. Asi by stačilo tento referenční bod ještě trochu cvičit a měl bych A v paměti jisté (takhle přece jen v závislosti na denní době, únavě, teplotě v místnosti a dalších vlivech kolísám). Možná, že si nyní uvědomíte, že také máte takové nějaké písničky z dětství – a i kdyby ne, nikdy není pozdě na to si je začít vytvářet. Absolutní sluch rozhodně nemám, ale jasně vidím, jak by se k němu člověk mohl dopracovat. A můžete samozřejmě i vy.
Ostatní tóny pak samozřejmě není problém si odvodit. Mám naposlouchané (samozřejmě) temperované ladění – máma mi v něm zpívala ještě než jsem se narodil – takže s intonací modální se (samozřejmě) peru a pracně se jí učím. Naštěstí v ní zpívám muziku, kterou jsem se nikdy předtím neučil intonovat temperovaně, takže mohu prostě přehodit výhybku. To je další inspirace. Nepřeučujte se, co jednou umíte v temperovaném ladění, to je hodně pracné. Učte se zpívat úplně nové věci, kde si paměťové stopy teprve budete vytvářet. A samozřejmě – neučte se to u piána nebo jiného de facto rozladěného – tedy temperovaně naladěného 🙂 – nástroje. Buď si brnkejte nebo pískejte na nástroj, který má čisté intervaly, nebo – a to je nejlepší – zpívat se učte zcela bez opory nástroje.
Pár odkazů na mé další texty k tématu: http://sedmavlna.cz/category/early-music/
Přidejte odpověď