Tuhle mi dítě, které chodí do čtvrté třídy, přineslo v žákovské dvojku z not. Trošku jsem se podivil, jestli jsou zkoušeni z not, a dostal jsem vysvětlení, že šlo o notový diktát a ona spletla c1 a malé c. Tak jsem si uvědomil, že ač za sebou mám léta profesionálního muzicírování, jako kytarista bych stejnou chybu udělal také, protože ač si to málokdo z kytaristů uvědomuje, kytara se zapisuje o oktávu výš než skutečně zní. Ale co mně na to přijde zvláštní, že dítě, které je také výborným muzikantem a celkem pohodlně hraje na flétničku z listu (ach ta otcovská pýcha…) má jedinou známku z hudebky, a to je dvojka z notového diktátu. Tedy, o známku mi ani tak nejde, ta je mi víceméně ukradená, nepatřičné mi přijde dávat čtvrťákům notový diktát.
Určitě jsem – jakožto muzikant – deformován, ale učit děti na základní škole noty a zkoušet je z nich mi přijde jako velká mýlka. Hudební výchova by děti měla vychovávat k lásce k hudbě – a to jde nejlépe muzicírováním. Hraní, zpívání, jednoduché hudební hry, instrumentace písniček, radost z experimentování, občas nějaký pěkně motivovaný poslech… Ale notový diktát? Ony totiž noty mají smysl jenom pro toho, kdo se muzice věnuje. Co je nemuzikantovi do malého c a dvoučárkovaného a, pokud neumí zpívat a na nic hrát. Kdysi (naštěstí jen krátce) šla školami představa, že je nutné aby děti rozuměly počítačům a tak se rovnou učily programovat. Dneska se zasmějeme – k čemu by měla sekretářka používající textový procesor a email programovat? Samozřejmě, byl to naprostý omyl. Notové diktáty v hudební výchově na ZŠ jsou také omyl.
Ještě více jsem se podivil, když dostala za domácí úkol naučit se zpaměti text jakési písničky. Jednak bylo jasné, že tuhle písničku budou možná po zbytek života nenávidět, a také bylo jasné, že takhle se přece písničky neučí. Papež Gregor pochopil, že liturgické texty se dotyční naučí dřív a snáz, když je zrytmizují a budou zpívat. Písničky se prostě učí tím, že se zpívají. Ve třídě se k písničce vymyslí jednoduchá a pěkná instrumentace, možná nějaký taneček, který se klidně může provádět s notnou dávkou recese a nadsázky, ať je legrace. Kupodivu – čím víc legrace, pohybu… tím víckrát si ji asi zazpíváte a děti ji po hodině budou umět, aniž si všimly, že nějaké „učení“ probíhalo.
Drazí kolegové, určitě se opakuji, ale prosím, prosím, nedávejte žákům notové diktáty a nedávejte jim za domácí úkol naučit se zpaměti texty písniček. Muzicírujte s nimi, motivujte je k hudbě, ukažte jim, že hudba je krásná… Budou-li potřebovat noty, texty, italské názvosloví a jiné zhůvěřilosti, zvládnou to v okamžiku, kdy jim nějakou další komůrku hudby budou zpřístupňovat.
Přidejte odpověď