Tvořivost

kreativita

Tvořivost odkrývá to, co je před námi, ale nevidíme to skrze zvyk.

A. Koestler

Tvořivost patří k základním fenoménům lidského konání a bytí, tvořivé prvky prostupují celý náš život. Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že tvořivost je svým způsobem fenoménem komplementárním k inteligenci.

Přes to všechno je u nás naprostý nedostatek kvalitní literatury zabývající se tvořivostí a ve školách z tvořivosti zbyla pouhá prázdná fráze opakovaná v metodikách. Zejména proto, že nikde není vysvětleno, jak tvůrčí procesy fungují a jaké prostředky máme k jejich rozvoji. V této kapitole se snažím v krátkosti uvést obojí, navíc většina her a metodických návodů, které jsou uvedeny v zásobníku her a metod, je volena a formulována tak, aby byla současně úlohami kreativizačními.

Jak probíhá tvůrčí myšlení

Learn by doing – Uč se tím, že to děláš.

John Dewey

Tvůrčí myšlení není výsadou „nadaných“, nemusí se projevovat ani mimořádnými výsledky práce a tvůrčí schopnosti ani nemusí být zárukou neobvyklých výsledků práce. K tomu je zapotřebí velkého množství specifických vlastností a schopností osobnosti. G. A. Davis je rozděluje do tří kategorií:

1. Postoje – aktivita, asertivita, nekonformita, sebedůvěra, kritičnost atd.

2. Schopnosti – vyplývající z vlastností operačního systému a zaměříme se na ně podrobněji.

3. Techniky – sem patří nejen obecné pracovní návyky, ale i speciální techniky tvůrčí práce.

Schopnosti tvůrčího myšlení se opírají o dva základní pilíře – fantazii a intuici: Většina autorů uvádí, že průběh tvůrčího řešení má čtyři fáze – přípravu, seznámení se s problémem, inkubaci (tj. dobu, kdy problém zraje), iluminaci – vhled, okamžik osvícení, správnost řešení. Toto popsání průběhu je sice pravdivé, ale k ničemu, protože samotný proces tvorby v něm opět zůstává „černou skříňkou“.

Vlastní princip fantazie a tvůrčího myšlení spočívá v nedokonalé reprodukci a prolnutí obrazů v naší paměti. Vybavování z paměti není nikdy dokonalé, původní informace k nám vždy přicházejí ve změněné, nedokonalé podobě, až v několika dalších myšlenkových krocích je opravujeme a „dočišťujeme“ podle pravidel našeho racionálního světa.

Nejdříve tedy v našem vědomí vznikne cosi poměrně neurčitého a to pak zaostřujeme. Toto zaostřování však nemusí směřovat k vytvoření původní představy či asociace, ale i k jejich prolnutí s jinou představou nebo úpravou původní. Fantazijní tvorba vychází z toho, že nedokonalou reprodukci dotvoří do podoby, která je odlišná od původní, jde vlastně o „nepovedené vzpomínání“.

Je to podobný proces, jako kdybychom na jedno plátno promítali několik filmů přes sebe. Může vzniknout nepřeberné množství kombinací obrazů a zvuků; jen některá z nich bude žádoucí. Abychom se k ní dopracovali, musíme jednotlivé filmy pouštět s různým zpožděním, pozpátku atd. – Prostě vyzkoušet co největší množství možností.

Tvořivost tedy bezprostředně souvisí s naší schopností využít náhodné produkty nedokonalé reprodukce. Proto je účinnou součástí kreativizačních úloh i zpracování náhodných struktur, neurčitých podnětů.

To je základní princip fantazijní tvorby. Z něho vycházejí mnohé další soubory rozpracovaných principů, z nichž si uvedeme jen některé: spojení znaků – kentaur, mořská panna, sfinga, hydroplán; schematizace, stylizace, změna měřítka a velikostí atd. Na jejich základě postupujeme při sestavování tabulek pro „atributové“ techniky řešení problémů.

Tvořivost přímo souvisí nejen s fantazií – tedy produkcí představ, ale i s intuicí. Obojí má bezprostřední východiska z podvědomí. Intuice je přeskočení řetězce kroků při zpracování dat. Projevuje se nejen při fantazijní tvorbě, ale neustále – často nás napadají odpovědi, které neumíme vysvětlit, řešení, o kterých nevíme, kde se vzala. Je to tím, že řetěz úvah, který by nás k němu dovedl, leží v podvědomí, případně byl přeskočen, a odpověď byla „naslepo“ střelena tam, kde byl očekáván úspěch.

Problematika intuitivního myšlení je natolik zajímavá, že se o ní musíme zmínit hlouběji. Podle nejnovějších poznatků o mozku pracují obě hemisféry našeho mozku synchronně, každá jiným způsobem řeší tentýž úkol. S trochou nadsázky by se dalo říci, že nejsme jeden, ale dva. Naše dominantní (u praváků levá) hemisféra pracuje více v oblasti verbální, pravá více v neverbální. Mezi jejich činností existuje komplementarita. Myšlení dominantní hemisféry bývá nazýváno algoritmové, diskurzivní nebo vertikální; myšlení nedominantní hemisféry intuitivní, laterální nebo horizontální. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Myšlení algoritmové klade důraz na správnost, převládá konvergence, snaha najít jeden správný výsledek, pracuji proto, abych dospěl k předem přesně vytčenému cíli. Myšlení intuitivní preferuje bohatost, převládá divergence, naše práce vyúsťuje v několik alternativ, pracujeme proto, že nás to baví. Práce je hrou, hledáním, prožitkem, k cíli docházíme zdánlivě mimochodem.

Základem algoritmového myšlení je analýza; informace, které máme k dispozici, třídíme podle pravděpodobnosti. Intuitivní myšlení spoléhá více na syntézu, informace jsou zpracovávány často náhodně, jde o proces – algoritmové myšlení vede k cíli a existuje proto, aby bylo cíle dosaženo. Intuitivní myšlení existuje samo o sobě, cestou jsou nalézána různá řešení problému, ale pracovní úsilí není vyvíjeno pro tyto cíle – jsou jen místy, kudy náhodou vede cesta. Algoritmově pracující mozek potřebuje přesnost myšlení, odůvodnitelnost jednotlivých kroků vyústí v odůvodnitelnost jediné správné odpovědi. Intuitivně pracující mozek připouští poruchy ve stavbě kroků, nepřesnosti, dochází k mnoha různým výsledkům, u nichž není zaručena správnost.

Mezi obojím myšlením existuje komplementarita, lidské myšlení by mělo být rovnovážně prolínáno obojím. Intuitivní myšlení bývá pro svou nepřesnost považováno za „bláznivé“ a nevážné, svými skoky v řetězcích operací – často o několik tisíc kroků – je však nenahraditelné. Každá skutečně originální myšlenka vznikla intuitivně – nenavazuje na to, co už existuje.

Bohatá fantazie a užití intuice jsou základem tvůrčího myšlení, k tvůrčímu jednání je zapotřebí velkého množství vlastností osobnosti, abychom své myšlenky dovedli uvést v čin.

Hlavsa uvádí hlavní hnací momenty tvořivosti:

1. Nedostatek údajů, absence údajů, špatné údaje

2. Neuspořádanost prvků

3. Možnost variací a zdokonalování

4. Nerovnováha v systému

5. Rozdíl mezi vizí a realitou, snaha realizovat své sny

6. Snění až autohypnotické stavy s vysokým stupněm napojení na podvědomí

7. Náhoda

Chceme-li se zabývat výchovou k tvořivosti, vždy bychom měli vytvořit podmínky splňující všech sedm bodů; tvořivost totiž nelze předepsat ani naučit, lze se jí učit jen vlastní tvorbou, ke které je splnění těchto podmínek nutností.

Tvůrčí práce prolíná všechny oblasti lidského konání – nejde jen o vědu nebo umění, tvořivost potřebují učitelé, diplomati, stejně jako kuchaři nebo řemeslníci. Tvořivost by měla být jedním ze základních měřítek výkonových schopností člověka, stejně jako se kdysi stala inteligence.

Tvůrčí práce nebo hra má některé společné znaky s autohypnotickými stavy: Pro fantazii je důležitá velká účast podvědomí, je potřebná maximální koncentrace, při tvorbě je zapotřebí klid, izolace, samota. Během tvůrčí práce máme zvýšenou tělesnou i duševní aktivitu, čas ztrácí rozměr, zmocňuje se nás napětí a vzrušení a zrychluje se puls. Myšlení je krátkodobě zrychlené, myšlenky se mění v nezadržitelný proud, 90 % tvůrců prožívá vždy (100 % alespoň někdy!) při tvorbě náhlý vhled, „aha“, „rozsvícení“. (Takové rozsvícení nastává nejčastěji při usínání nebo při probouzení.) Zvýší se obrazotvornost. Tvořivě činný člověk je silně motivován pro danou činnost, ztrácí zájem o jídlo, spánek, nevnímá bolest – je přesycen tvorbou. Po tvořivém výkonu pociťuje tvůrce potřebu rozdělit se s někým o výsledky své práce, dosíci uznání.

Tvořivě činní lidé, tedy takoví, kteří své schopnosti využívají k tvorbě nových hodnot, mají řadu shodných projevů a „identifikačních“ znaků. Guilford říká, že jsou originální, energičtí, samotářští, mají vysokou sebedůvěru, pohyblivé myšlení, jsou kritičtí a cílevědomí. Mívají hluboké znalosti, široké zájmy, nezávislé postoje, naprostý nezájem o průměrný způsob života, jsou to lidé pociťující požitek z přemýšlení, mají značnou schopnost nacházet problém i při velmi malé inspiraci, je pro ně typická intelektuální pohrouženost, jsou to lidé často a hluboce snící, mající živý kontakt s nevědomím. Podle některých psychologů je míra kreativity dokonce přímo úměrná míře hypnability jedince.

Tvořiví lidé mají už jako děti neobvyklé, iniciativní plány, jsou houževnatí při realizaci vlastních myšlenek a už od dětství bývají pro oblast svého působení hluboce zaujati.


Doporučená literatura:

Hlavsa, J.: Psychologické problémy výchovy k tvořivosti. Praha, SPN 1981

Hlavsa, J.: Psychologické metody výchovy k tvořivosti. Pha, SPN 1986

Osborn, A.: Applied imagination. New Yourk1963.

Lowenfield, V – Britain, W. L.: Creative and mental growth. New York, The Macillan Company 1964.

Davis, G. A.: Psychology of problem solving. Theory and practise Books. New York, 1973

Z knížky Škola hrou (1991) 


19353 Celkem přečteno 10 Dnes přečteno

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


− 4 = 2