Když se vysloví jméno krále Přemysla, většina lidí jaksi automaticky doplní Otakar, řadovou číslovku „druhý“ a dodá Král železný a zlatý. Tak nás to naučili ve škole. Je to důkaz naší obrovské nespravedlnosti a toho, jak jsou gesta vnímána více než opravdová práce. Ale vraťme se nejprve hodně zpět.
Vnuk Boleslava I., Boleslav III., přezdívaný Ryšavý, se na počátku jedenáctého století ukázal jako mizerný panovník a mizerný člověk. Byl zbaven vlády, oslepen a zmizel kdesi v temném žaláři. Čechy zachvátil chaos a bratrovražedné boje, během nichž Prahu obsadil jiný vnuk Boleslava I. – polský král Boleslav Chrabrý. Byl by to výborný panovník, ale na nátlak Říše se vlády v Čechách zase musel vzdát. Kdyby to neudělal, český stát by patrně navždy zanikl a vzniklo by mocné království s hlavním městem v Hnězdně. Nestalo se tak a těžko říct, je-li to dobře nebo špatně. A tak – navzdory podivuhodné neschopnosti Přemyslovců udělat pořádek aspoň ve vlastní rodině – zůstali u moci. Konečně postupně se ukázalo, že Boleslavův bratr Oldřich dokázal v zemi nastolit zpátky řád a jeho syn Břetislav v úsilí otce pokračoval. Jenže klid v Čechách nebyl nadlouho. Pravidelně se vracely spory dědiců knížecího stolce o moc, pravidelně byli na pomoc zváni sousední panovníci císařem počínaje a pravidelně někdo další musel znovu obnovovat občanskou válkou zničenou zemi. Tak vypadal obrázek českého knížectví během převažující části jedenáctého a dvanáctého století.
Přemyslovci budovali království po vzoru západní Evropy a uplatňovali při tom zvykové právo vzniklé generace předtím, v době malých kmenových knížectví. Že to nemohlo fungovat je nasnadě. Ze stejného důvodu nebyla stabilní ani království Gótů nebo Franků a říše Karla Velikého nepřežila vnuky velkého vládce.
Kdysi jsme knížete Václava přirovnali k Chlodvíkovi. Proč ale Václavovi nástupci nevybudovali podobně mocné království? Těch důvodů bylo víc. Jeden z nich byl lapidárně řečeno ten, že vše kolem už bylo rozděleno. Přemyslovci to o jednu až dvě generace zaspali. Dřív než sjednotili slovanské kmeny v Čechách, na jejich západní hranici se trvale deklarovala mocná říše Ottonců a na východě se usadili Maďaři, jejichž král získal královský titul přímo od papeže a dávno před prvním Přemyslovcem. Nebylo kam expandovat, vytvořit mocný stát sdružující území obývaná západními Slovany, jakým předtím byla říše Velkomoravská, už Přemyslovci nestihli. Druhým velkým důvodem byla pro Přemyslovce typická vlastní neschopnost udržet v zemi delší dobu mír a pořádek, dovést ji k hospodářské prosperitě. Byl tu i třetí důvod. Mohli bychom říci Pro Čechy typická nesvornost, závist a zášť. V důležitých okamžicích, kdy bylo v Evropě jakési krátké „startovní okno“ pro to vstoupit razantně a bez velkého úsilí na mezinárodní pole a dosáhnout prosperity, se bratři a bratranci z knížecí rodiny rvali o moc a plundrovali Čechy.
Jen někteří si uvědomovali nedílnost Evropy a nesnažili se soupeřit s císařem. Vratislav II. od císaře dostal královskou korunu (1085) za dobytí Říma a Vladislav II. za dobytí Milána (1158). Ovšem po smrti Vladislava nastala typická situace – jeho synové, vlastní bratři, proti sobě vedli válku, do které zasahovalo několik jejich bratranců a strýců, zemí táhly armády, které plenily vlastní města a na sklonku dvanáctého století opět vyvstala reálná hrozba, že český stát definitivně zanikne. Až najednou, jako světlo uprostřed noci, dva úhlavní rivalové – Vladislav Jindřich a Přemysl – si v noci před bratrovražednou bitvou podali ruce a padli do náručí. A to doslova. Vladislav uznal Přemyslovo právo na trůn a stal se jeho věrným, nesmírně schopným a moudrým kancléřem. Jako v pohádce.
Společně pokračovali v zahraniční politice otce -Přemysl I. využil letitého boje mezi dvěma nejmocnějšími rody v Říši, Štaufy a Welfy, a přidal se na stranu Filipa Švábského a pak jeho synovce, mladičkého Fridricha II.A ve spojenectví s francouzským králem Filipem II. Augustem začali kreslit novou politickou mapu Evropy. Víceméně vydržela dodnes, tak pevnými tahy pracovali.
Přemysl učinil zásadní obrat v zahraniční politice. Vlastně zcela změnil definování Čech na politické mapě Evropy.Jeho předchůdci se snažili konkurovat Říši. Být „suverénním“ východním sousedem Říše. Přemysl včlenil Čechy dovnitř, učinil z nich východní výspu Říše, tedy kulturní Evropy. Nacionalista by mu za to možná spílal, ale pro Přemysla byla důležitá realita, nikoli symboly a prázdná slova. Čechy byly až dosud slabým soupeřem a často nerovným nepřítelem Říše, ale uvnitř se rázem staly jedním z nejmocnějších a nejpevnějších stavebních kamenů. V okamžiku, kdy se český král stal kurfiřtem císaře, jeho prestiž mnohokrát stoupla.
Do té doby civilizovaný svět končil na východní hranici Říše. Země na východ byly Západem brány asi tak jako my dnes cítíme postsovětské republiky. Snad se tam snaží o nějaký pokrok, ale moc o nich nevíme, je tam pravděpodobně nekulturní chaos, chudoba a hrozí odtud nebezpečí válečného šílenství. Představte si, že by se ruskému prezidentovi podařilo takové postavení země zcela otočit a z Ruska udělat pevný článek evropského demokratického a hospodářského systému. To by musel být snad génius, řeknete si… Přemysl to udělal. Tento zásadní a geniální politický krok Přemysla jen málo učebnic dějepisu plně doceňuje.
Byl obratný diplomat, za války v Říši několikrát změnil tábor a vždy na tom něco vydělal. Získal královskou korunu od obou proticísařů i od papeže. A od Fridricha Štaufského nakoneczískal tak roku 1212 často citovanou a opěvovanou Zlatou bullu sicilskou. Nepřišla jen tak z nebe, bylo za ní letité, virtuózní a vytrvalé diplomatické úsilí i krev českých rytířů, kteří bojovali po boku Štaufů a Francouzů pro Bavorům, Sasům, Italům i Angličanům. Z tohoto spojenectví vzešlo několik plodů, na něž bychom mohli být hrdí, jen kdybychom si je uvědomovali. Filip, kterému na počátku patřil kus země jako dlaň a většinu dnešní Francie vlastnili angličtí králové, zemi sjednotil pod svou vládu. Stal se opravdovým tvůrcem Francie – vytyčil zemi mezi Rýnem, Alpami a Pyrenejemi jako francouzský prostor a většinu ji i reálně získal, jeho dílo pak dokončil jeho vnuk Ludvík IX. Francie si tyto hranice udržela dodnes. Fridrich II. sjednotil Říši, Neapolsko i Sicílii. Porazil své odpůrce a na krátkou dobu nastolil v Říši jasný pořádek. A Přemysl dokázal Čechy přivést do společnosti těchto nejmocnějších království západního světa. Zasloužil by si být uznávaný za Otce vlasti.
Dalším, stejně důležitějším krokem byla naprostá reforma právního systémuu nás. Zápecničtí nacionalisté mu ji nikdy neodpustili, ale jen díky ní se jeho dílo po smrti tvůrce nerozpadlo v prach, jako jeho předchůdcům. Převzal řadu zákonů od západních sousedů, zcelazměnil nástupnické právo,pustil se do reformy měny… Vzal si za ženu urozenou cizinku (u „Přemyslů doma“ se mluvilo německy…) ajeho (německy mluvící) dvůr se naplnil vzdělanými a světaznalými cizinci z celé Evropy. Poznal mnohonárodnostní, tolerantní a fascinující císařský dvůr v Palermu a zatoužil po něčem podobném. Vytvořil v zemi podmínky, které „novými netušenými možnostmi“ lákalo Němce i Provensálce prchající před smrští katarských válek. Jeho vláda znamenala zlom v hospodářské síle země i životní úrovni obyvatel. Začala vlna přistěhovalců (nejvíce) z Německa. Mnoho lidí mu to nikdy neodpustilo… (tehdy došlo ke vzniku velkých německy mluvících enkláv v „českém“ pohraničí. Na druhou stranu v jeho době to bylo považováno za normální a většina „sudetských“ Němců by se ohradila, protože se s vyhlídkou příznivé budoucnosti považovali za obyvatele Čech, tedy …Čechy.
Pro svého syna Václava sehnal za nevěstu „císařskou princeznu„, dceru Filipa Švábského, který byl v té době císařem. Jednu dceru zasnoubil s Jindřichem, dědicem císařských insignií, a druhou provdal za dánského krále. Tam se stala tak oblíbenou, že ji Dánové dodnes považují za jednu z patronek země. Přemyslovskou rodinu přivedl mezi nejvznešenější a nejmocnější nobilitu Evropy a celého křesťanského světa. (Kolik takových králů jsme měli?) Stal se velmi blízkým spojencem císaře – druhým mužem v Říši – a rychle se učil, i když už nebyl nejmladší. Celou zemi začal měnit.
Dokázal překonat několik fatálních chyb, které z Čech činily nestabilní politický prostor po celá dvě staletí. Centralizoval státní moc a navždy zcela změnil tvář země. Umíral ve velice požehnaném věku a mohl na sebe být pyšný: Vychoval několik dětí, které rodičům neudělaly hanbu a za čas své vlády dohnal všechno, co jeho dědové zanedbali.
Je až s podivem, jak aktuální nám poselství krále Přemysla může dnes přijít. Vždyť na počátku třináctého století provedl krok, který tolik připomíná náš vstup do NATO a naše usilování o vstup do Evropské unie… Když před pár lety uplynulo sedm staletí od chvíle, kdy znovu získal otcovu královskou korunu, nepadlo o tom nikde ani zmínky… A pak, že si vážíme těch, kdo pro nás něco udělali.
Přidejte odpověď