Počítat s tím, že by kvalita budoucích studentů nějak souvisela se známkami ze základní školy, by byl omyl. Často jsem se s odstupem doby podivil, jak je možné, že tak neschopný student býval jedničkářem a několikrát jsem se dostal do sporu se základní školou, jejíž představitelé mě přesvědčovali, že onen výborný student, kterého si chválím, je z jejich pohledu průměrný žák. Já vím, tak asi u poloviny studentů tu souvislost byla, ale to je chabá statistika.
Můžeme udělat vědomostní testy a počítat s tím, že nám jakýsi obrázek dají. Často ale selžou také, zejména, když základní škola dokázala žákovi určitý předmět zprotivit, byť pro něj měl nadání, jeho test nedopadne dobře (a tento mylný pohled vám špatná známka z jeho vysvědčení potvrdí) a vy pak celkem schopného uchazeče vyřadíte z pořadí. Často to ale platí i obráceně, zcela průměrný uchazeč se nadupe na přijímačky, které zvládne dobře (bývají na nich konec konců zadávány modelové úlohy), ale v dalším studiu nestačí.
Zbývá vám možnost začít se zabývat schopnostmi uchazečů, které vám zodpoví psychologický test. Je jich řada, výběr není snadný, protože testy k měření inteligence vám podávají opět velmi omezený pohled na schopnosti, úzkou výseč schopností. Test Mensy je výborně odzkoušený, jeho výsledky téměř nejsou ovlivněny kulturní a sociální zkušeností testovaného, ale má několik nedostatků – nejviditelnějším je jeho jednostrannost. Může vysoce hodnotit člověka, který má v oblasti měřené testem vysoké nadání, ale v ostatních podprůměrné. Takových vysoce nadaných, ovšem velmi jednostranných studentů, kteří v konečném součtu nezvládali středoškolské studium – a v životě bych s nimi rozhodně nechtěl sdílet pracoviště – jsem zažil řadu. A zažil jsem i řadu vynikajících a opravdu nadaných studentů, kteří testem Mensy neprošli, protože jejich nadání se nekrylo s tím, co měřil Mensou používaný test. Jednofaktorové testy tedy nejsou vhodným filtrem, který by propouštěl optimální uchazeče o studium; i na gymnáziu zřízeném Mensou ho kombinují s dalšími testy. Tato kombinace dává jakž takž přesný přehled o schopnostech uchazečů, ale mnozí z těch opravdu vysoce schopných a extrémně nadaných přesto selhávají. Pokud totiž své schopnosti nedokáže člověk zkombinovat s některými charakterovými rysy, jsou mu schopnosti v životě k ničemu.
Určitému souhrnu faktorů sociální inteligence se dnes říká Emoční inteligence. Jde o schopnosti rozumět svým emocím, kontrolovat je, vnímat emoce druhých lidí a porozumět jim, vnímat integritu své osobnosti. Pro psychology svým způsobem nic nového, ale převratný je postoj k nim. Postoj stavící tyto sociální schopnosti na roveň logickému myšlení. Pochopení, že pro studium a život jsou tyto sociální schopnosti a na nich vybudované dovednosti zpravidla důležitější než logika, natož do paměti naložené vědomosti. Ohromující vědomosti bývají v životě k ničemu a vysoké schopnosti také. Jsou to složité nástroje, které se neobejdou bez hnacích sil. Potřebují vysoké nasazení, vytrvalost – silnou a vyrovnanou osobnost.
Takže, kdybychom chtěli opravdu vybírat nejvhodnější uchazeče pro studium, zabývali bychom se jejich schopnostmi, zadávali bychom multifaktorové testy schopností, sledovali bychom sociální a emoční inteligenci uchazečů, v ideálním případě bychom si s každým chviličku popovídali, abychom viděli jejich reakce, mimiku. Zkrátka zajímalo by nás, jací jsou to lidé.
Vidíte – vědí to psychologové, pomalu to díky populárně naučným článkům a publikacím začínají vědět úplně všichni, ale naše školy si jedou jako mašinka, která nic z těchto poznatků nevnímá. Možná, že pro rodiče by mohla být určitou informací o škole, na kterou chtějí přihlásit svého potomka, váha, kterou škola při výběru uchazečů dává jednotlivým výše zmíněným kritériím.
Přidejte odpověď